Okamžiky

28.03.17., "literatura"

Pozvolna přibývá lidí v parku, na ulicích a na večer. Jako by ty první symboly jara vytáhly lidi z jejich zimních ulit, ještě ne zcela komfortním teplotám navzdory. Asi to nedělají schválně, řídí je nevědomá část jejich mozků, které ale neodporují, proč by měli. Nejdříve se oteplí přes den. To je jasné, to lidé dokonce komentují. "Je tam strašné vedro" "Vem si jenom mikinu" "Konečně slunce. Teplé slunce" Stromy se začnou nabíjet, aby přes tu nejméně očekávanou noc explodovaly do boje pomocí trsů listů a šíleně vonících květů. Tak daleko sice ještě úplně nejsme, nevyhnutelně to tam ale směřuje. Na vlně otepleného vzduchu se nesou první molekuly zeleného a živého, vnikají do našich čuchových orgánů a spouští vlnu reakcí, při kterých se připravujeme na jaro společně se zbytkem přírody. Už vím, že jaro je teď nevyhnutelné. Vím to, protože sleduju signály stromů, vzduchu, ptáků i vlastního těla. Mé srdce chce objímat probouzející se život za okny duše. Můj čich je vyostřen na rozpoznávání dalších malých překvapení, které tak nějak každé čtvrtletí v hlavě mírněpásového obyvatele této koule života vyvolávají nějakou množinu pocitů ohledně světa tam venku. Pokaždé je to změna. Někdo je nemá rád, někdo jo, někdo si jich nevšímá a někdo už pár týdnů před prvními stopami leze na nejvyšší pozorovatelnu své duše, aby uvítal nové a čerstvé, ať už je to příliv nebo odliv života, příliv nebo odliv tepla, světla, nebo listů na stromech.

Žiju v zemi poklidné a vyrovnané, a můžu si tak vybrat, do jaké míry se nechám rozhodit světem kolem sebe. Je to krásný benefit, zřídkakdy oceňovaný člověkem, jenž na něj něvědomky spoléhá. Mám se super extra bezpečně. Když jsem doma, jsem ve svém systému klidu a jednoduchosti. Mohu čůrat, kdy chci, mohu jíst, mohu spát nebo prostě tupě čumět z okna na kočičí gang, který se nám prohání na dvorku. Nebo čumět z druhé strany na lidi vycházející z parku, zvracející do parku, utíkající na ujíždějící trolejbusy a tramvaje. Jsem velice šťastný člověk, protože když se nechci mít na pozoru, nemusím. Mohl bych si tady klidně pustit smyčku všech kdy vyrobených seriálů a v poklidu umřít na sebezanedbání.

Pak je tady svět venku, který se zas tak moc neliší. V podstatě si stačí osvojit pár jednoduchých sociálních pravidel a lidé vás nebudou brát jako člověka, ale jako součást společnosti. Málokdy se vůbec vyskytne někdo s potřebou vás oslovit. Jaká nebezpečí nám tedy hrozí v restauracích při osamocených obědech se třemi prázdnými židlemi, při kolektivně napjatém čekání na zelenou, při noční procházce, při jízdě výtahem, při sezení na vrcholu kopce, když pozorujeme západ slunce? Člověk se musí kvalitně zasnažit, aby ho společnost kolem něj měla potřebu utlačit, vyslovit a rozbít jeho den s představou o kvalitním bytí. Pokud už takovou potřebu společnost má, tak člověk z poslední věty nejspíš překročil práh aktivace samoregulace lidských uskupení. Pak nezbývá než fandit společnosti, aby procitla z anonymity skupiny a stala se lidmi s individuálním přístupem k akci. Pokud ale nepůsobíme problémy? Můžeme prožít celý život bez zadrhnutí, povšimnutí, významu. Všechno bude klapat.

A teď přijde onen zvrat v mém psaní, otočka od nudy k extrémnímu a nepochopitelnému neuspořádání. Protože: svět je neuvěřitelně komplexní místo v každé své časoprostorové realizaci. My, lidi, s tím ovšem nemáme problém! Máme mozek, který funguje jako konstruktor reality. To znamená, že svými smysly nabereme hluboce ze studny aktuálního okamžiku, a náš mozek přijde s nejpravděpodobnější hypotézou o podobě světa tam venku (za očima, ušima, nosama, a tak dál) a nabídne ji našemu vědomí. Vědomí je už asi opravdu to, co jsme my, a tak od této chvíle záleží na nás. Můžeme hypotézu o stavu věcí přijmout, můžeme ji odmítnout, a můžeme s ní dále pracovat. Přijímání těchto hypotéz tvoří naprosto drtivou většinu z akcí vůči abstraktně nižším vrstvám našeho mozku. Spoleháme na jejich úsudek, šetříme tím čas a energii. Tyto nižší neurální obvody jsme si vycvičili někdy v dětství. Všudypřítomné aferentní vstupy ve správnou dobu pomáhají správně zapojit vše tak, abychom dali okamžitý smysl světu, především tomu vizuálnímu a sluchovému. Vyšší vrstvy pomáhají s prioritizací a co je prioritní, to probublá až k prahu vědomého zamyšlení: "co s tím? co dál?". Jako evolučně nepříliš děsivá, zato skvěle vynalézavá a utíkavá stvoření, jsme velice snadno vědomě zaujati především pohybem mezi statickým, nenadálými zašustěními v křoví a jinými spíše děsivými věcmi.

Už jsme ale velcí člověci a člověčky, žijeme ve svých strukturách, které jsou součástí jiných struktur, předstíráme, že jako společnost opravdu fungujeme, a tak některá stará pravidla, která si pomocí kousků zdrojového kódu v jádře svých pohlavních buněk předáváme, pozbývají důležitosti. Naše fascinace pohybem se překládá na nemožnost přestat zírat na televizi v hospodě za sice velice inspirativním, ale nedostatečně dynamickým partnerem v konverzaci. Náš skvělý a vyšperkovaný percepční filtr, díky němuž nás vzruší jen to, co by nás mohlo potenciálně zabít nebo jinak nepříjemně nabourat den, nám paradoxně způsobuje spíš neužitečnou slepotu ve věcech krásy a neobyčejnosti.

Můžeme se podívat kolem sebe a radovat se. Jednoduše mít radost z objemu nového a krásného kolem sebe. Snad každý pohled v našem životě nám dá možnost vidět tolik věcí; přírodních, lidskou rukou vytvořených, vlastních nebo cizích, to je jedno. Pointa je, že množství práce, času, myšlenek, energie, ve všem "všedním" je natolik obrovská, že to chce cvik, ignorovat krásu kolem sebe tak samozřejmě, jako to dělají dospělí jedinci našeho živočišného druhu. Vůně a barvy, srdce otevírající, duši inspirující. Krása. Hlasité ticho přírody daleko od lidí, šum aktivního světa kolem nás. Jednotky zvuků od všech lidí, každý z nich prožívající svou realitu, mající hlavu svou myšlenek a vidící i slyšící svět zcela odlišně od toho vašeho.

Přijďte navštívit váš "tento okamžik" a pozorujte svůj svět. Potlačte lítost nad tím, jak moc jste doteď ignorovali to nejvíce vlastní, co máte: svou vlastní realitu. Vstaňte, protáhněte se, usmějte se, a utíkejte do světa. Je tu jen pro vás až do smrti.

Napojit se na řeku života. Toť je proud událostí řítící se bez naší kontroly skrz časoprostorem, zakopávající o věci a lidi, o pocity a vjemy. Přináší nám tolik zajímavého, je tak nevyzpytatelná, někdy náročná, někdy nepříjemná, ale to nemusí znamenat nic špatného. Stačí být zvědavý a otevřený a nebát se zákrut a splavů. Stačí být. Ve chvíli, kdy se tohle napojení podaří, s obrovskou radostí v srdci můžeme poznávat okamžik po okamžiku, nezatíženi nejistotou a smutkem a chtíčem, aby byly věci nějak. Můžeme si povšimnout, že na našich rozhodnutích zas tak moc nezáleží, stejně jako na naší existenci a našich vlastních hodnotách. To je ale taky v pořádku, protože je to krutá pravda, kterou když se nám podaří obejmout, můžeme být zcela šťastnými (lidskými) bytostmi.


Recenze na knihu

19.12.16., "literatura"

Lidé mají rádi systémy. Pravidla a stereotypy, postupně slepované do větších a větších celků, nám v podstatě umožňují žít každodenní život, chrání nás před vyčerpávajícím rozhodováním na každém kroku a pomáhají mezi sebou koordinovat individuální kousky snah každé lidské bytosti. Já nejsem úplně velký fanoušek do stereotypů, většinou když nějaký identifikuju, zhodnotím, že mě v mém životě spíše omezuje, než aby ho učesal do roviny větší efektivity. Tím ale nechci říct, že bych neměl rád systémy a formy. Co mám ovšem daleko radši, je jejich ničení. Postupná destrukce formy na místě správném a neočekávaném donutí přemýšlet i lidi, co to už s touhle činností dávno zapíchli.

"Dej holce jméno" od Lukáše Vavrečky je kniha, mnoho z knižních stereotypů v ní ale nenajdete. První kapitola je psaná bez vět, je to čistý proud slov vypravěče, volně veršovaná stať extrahovaná z mysli hlavní postavy. Kapitola druhá nás zavede k rozhovoru dvou lidí. Na první pohled je kniha takto strukturovaná do dvou alternujících literárních forem, to je ale jen chutný předkrm pro dobrodruhy. Při bližším sžití zjišťuji, že celková forma světa příběhu dostává dost zabrat. Kdežto v běžných kusech literatury je čtenář zaveden do familiérního systému kapitol a lineárního vyprávění, aby mohl vstřebat cizí myšlenky bez vážnějšího zakašlání, zde je zaveden do postranní uličky potemnělého Brna, a je pak na něm, aby si poradil, aby začal slepovat útržky realit a vytvořil si obraz světa sám. Jsem velký fanoušek rozbíjení očekávaného, vytváření libovolna, ničení forem, ale toto je první kus umění, který mi takový zážitek zprostředkoval ve smysluplné rovině příběhu. Tím ale vůbec nechci říct, že by Lukáš Vavrečka ničil formu nedostatečně, to ne, L. V. je naprostý formální vandal! Krása jeho díla ovšem tkví ve vandalismu promyšleném a uzavřeném, takže na poslední stránce už budete zcela určitě vědět. Na přebalu knihy jsem se dozvěděl, že budu číst detektivní příběh. Tento fakt se mi opravdu ukázal být časem pravdivý, ale to už jsem za sebou měl pátrání vlastní. Pátral jsem mezi postavami, mezi jejich příběhy, měl jsem touhu pochopit, co se tady všude děje. A jak mé pátrání po listech knihy pokračovalo, i postavy v ní to pousouvaly kupředu.

Ovšem co by to bylo za recenzi, kdybych se celou dobu plácal po formě a ani slovem nenahlédl pod skořápku vyprávění. Jaký je duch? Jaká je atmosféra? Hlavním hrdinou knihy je spisovatel a hlavními postavami jsou ženy. Postupné rozplétání klubka příběhů ve snaze objasnit smrt dívky z prvních stran se děje na pozadí životů mentálně rozviklaných jedinců z brněnských lokálů. Avšak kdo z nás je vlastně úplně normální, napadne člověka. Složité mezilidské vztahy jsou v knize hýčkány a vyvíjeny. Nabízí se pohledy do intimního života, do přemýšlení postav, sledujeme jejich jednání (a obzvláště pak hlavního hrdiny) a napadá nás, do jaké míry si všichni hrozně komplikujeme život jen proto, abychom jej opravdu žili. Příběh se graduálně dostává pod kůži s tím, kolik toho víme o jeho postavách. Jaké je to vůbec je, být spisovatelem, který píše o spisovateli? Jaké je to být spisovatelem, o kterém píše spisovatel? Jak moc krutý na něj bude? A jak moc mají ti dva vlastně společného? O špetku více reálií, než bych označil za nutné, dodává na sugestivitě a podněcuje pochybnosti. Mrazivý pocit z inkluzivity světů.

Bylo to po dlouhé době, co jsem se rozhodl sáhnout po knize. Knize papírové, knize neodborné a knize "beletristické". (To slovo beletristické dávám do uvozovek, protože pořádně nevím, co vlastně "beletrie" znamená, a i kdybych to věděl, tak bych si nebyl jistý, jestli ho můžu použít.) A nebyl jsem vůbec zklamaný! Ach ano, právě naopak. Tento výtvor je křupavý podněcovač fantazie a myšlení, a tak ode mně dostane rovné všechny hvězdičky!


Stoprocentní krétská satisfakce

19.09.16., cestovní

Zatímco já jsem si užíval svou první vědeckou párty v životě (rozuměj konferenci), má drahá polovička zařizovala přestěhování našich věcí a životů do nového působiště v Brně. Odměnou za to jí měl být příslib nekonečného vedra, moře a souvlaki na Krétě, ostrově kdesi na jih od Řecka. A stalo se! Prvního července jsme se šťastně shledali v malinké příletové hale letiště kousek od Iráklia (někdo tomu říká Hérakleion. Třeba já.) a dobrodružství bylo započato.

První den tedy Hérakleion. Moře tam nebylo úplně koupací, ovšem vedro tam měli a souvlaki (maso na tyčce) jsme si taky dali, takže 66 % denního plánu splněno bylo. Po jídle jsme dostali několik porcí krétské pohostinnosti — nějaké sladkosti a raki. Raki (tradiční lokální pálenka z hroznů) se po jídle rozdávala i v dalších hospodách, kde jsme jedli. Věděl jsem od svého řeckého vedoucího, že odmítnout tento nápoj (tradičně doma pálený) by mohlo krétského hostitele velice urazit, takže náš nově vznikající alkoholismus aspoň nebyl bez kvalitní záminky. Po setmění jsme se producírovali uličkami. Lidu a hudby všude kolem mnoho. My, vyčerpaní svým dosavadním životem (stěhování ani konference nejsou jen tak), jsme jen tak postávali u perverzní kašny se lvy chrlícími vodu ze chřtánů a pozorovali ty lidi a hudbu, než jsme z toho usnuli.

***

Autobusák v Hérakleionu připomíná údajně ten na Vsetíně, říkala Barča. Na hlavní město Kréty je vskutku impresivně malý, ovšem Kréta má dvě a půl silnice a podobný počet spojů, takže to do sebe všechno zapadá. Ovládnout lokální nádraží se nám povedlo, nakonec jsme i vyjeli, hlavně teda díky týpkovi se seriózním výrazem ve tváři, který pískáním na malou píšťalku rozehnal davy lidí a aut kolem autobusu. Jeli jsme na západ, do pobřežního městečka Rethymnon. Před odjezdem z iraklionského hotelu se nám tam podařilo s masivní slevou booknout plážový hotel v centru, takže ano, dnes už moře vyšlo! Vyvalili jsme se pod slunečník a vegetili spolu s litr a půl objemnou flaškou rudého krétského vína, které mi v nějakém ze svých tónů chutí připomínalo belgické triple ale. Navečer jsme si dali souvlaků jen v lehce pochybné fast food lomeno restauraci. Předcházelo tomu bloudění malými uličkami rethymnonskými a návštěva festivalu krétského jídla, kde se ukázalo, že tam prodávají úplně jiné věci, než běžné jídlo, ale vyžrali jsme alespoň většinu ochutávek. Z těch bych vypíchnul stánek se sýrem — tam jsme měli možnost ochutnat většinu z mléčných výrobků zmiňovaných v průvodcích po Krétě. (Check!)

Vedro bylo tento den taky, takže jsme prožili stoprocentní krétskou satisfakci.

Probuzení v Rethymnu bylo zjemněno zbývajícím červeným vínem ze včerejší pláže. Dnes jsme chtěli získat auto a odjet pryč z měst, někde na ten krásný jih Kréty, o kterém všichni mluví tak pěkně. Po chvilce googlení začalo být jasné, že nejjednodušší bude prostě přijít do půjčovny a ptát se. "Máte auta? A mohli bychom je vidět?" Tento plán vyšel. Půjčovnu jsme zvolili podle sympatií a auto podle dostupnosti. Nejlevnější auta nebyla, tak jsme dostali Fabii s dobrou slevou. "It's a Czech car!", nadšeně nám říkal půjčovatel. My jsme nadšeně přitakali, všechno to totiž vyšlo tak nějak samo, s autem zrovna někdo přijel, pár minut ho čistili a hned pak jsme už mohli nasednout a odjet. Žádné zbytečné cavyky ani hrůzy, kterýma nás děsili známí a průvodci, nepřišly.

Barča si nejdříve oťukala řízení na provozu v Rethymnu, což vyvrcholilo v zastávku u zavřeného Lidlu o pět minut později. Z jejího obličeje se daly vyčíst stopy nejistoty a lehkého zděšení. Nicméně nenechala se porazit, a za dalších nějakých patnáct minut jsme pobíhali po mínojském pohřebišti kdesi za městem.

Byly to díry v zemi. Úhledně upravené, s pěknými vstupy, nicméně opravdu jen a pouze díry v zemi. "Mínojci, go!", křičel jsem z díry, abych vzdal hold nejstarší civilizaci v Evropě. Pečlivě jsme prolezli díry které nezahrnovaly příliš mnoho hmyzu, a po této krásné aktivitě jsme to zapíchli do přícestní restaurace (nazvali jsme ji pracovně "motorest") hnedka za dvěma rohy. Obsluhovala nás tak dvanáctiletá holka, která uměla docela dobře anglicky (takové to, když člověk mluví jako indián ze starého filmu, a protějšek odpoví perfektní angličtinou) a postupem času nás obšťastnila dvěma porcema řeckého salátu. Když říkám porce, myslím tím několik lopat zeleniny v půllitru olivového oleje. OK, s lopatama to možná trochu přeháním, s olejem vůbec. Nasávám olej chlebem a bručím si blahem.

Zbytek cesty "na jih" byl daleko dobrodružnější. Při obědu v motorestu jsme si vybrali hotýlek v Plakias, pobřežní vesnici tak nějak po směru naší cesty. Těsně před tímto místem je soutěska Kourtaliotiko, kterou je nutno projet. Jako cesta je to docela pěkná, asfalt, dokonce i ta svodidla tam dali! A ty výhledy. Všude kolem nás hory, blízko hory, daleko hory, hory s nějakým domečkem až úplně nahoře. A na horách pusto, minimum vegetace, drsnost v jižanském pojetí. Užívám si tento výhled každým kouskem svého těla, zatímco Barča připocená k sedadlu našeho nového pojízdného zařízení vybírá serpentiny s reflexy pouštního kojota. Stále nezvracím.

A zvládli jsme to až do Plakias, bez škrábnutí auta či duše spolucestujícího. Náš hotel je asi deset metrů od pláže, tak se rovnou vrháme do toho slavného jižního moře (Libyjského) a je studené! Vázně, teplota je o stupeň či pár nižší než ve vodě na severu. Tož plavem a je nám fajn. Kol dokola výhled na útesy a pobřežní městečko s poloprázdnými plážemi. Romantika level o pár řádů výš, než v resortních lokacích při severu. V našem hotýlku dostáváme jako přivítání jednu karafaki raki, kterou poctivě pijeme — přece neurazíme lokálního hostitele!

***

Plán na následující den je "tak trochu relax". Chceme vidět horský klášter v Preveli a nakouknout do přilehlé soutěsky "tam někde poblíž". Ke klášteru řídím já — a ti z vás, co mě znají, jsou možná lehce v šoku z úspěchu této mise. Ale ano, je to tak, také jsem si zajel své serpentiny a dojel až na útes nad mořem, kde stojí zrestaurovaná verze kdysi hodně starého kláštera. Je to tak trochu jako všechna ostatní místa tohoto typu. Zdobená oltářní místnost s křesťanskýma artefaktama, svatě se tvářící vrátný a návštěvníci, kteří vidí kostel zevnitř podruhé v životě, fotící si všechno co vypadá důležitě. Mi se na onom místě nejvíc líbila sbírka zvířátek (živých!) a jeden fakt velký kaktus, co se jim tam plazí po zdi. Tedy pokračujeme na plán #2, výlet do soutěsky. To není úplně lehké, protože ji nemůžeme úplně najít a nakonec se procházíme dolů k moři, kde je palmová pláž. Ta údajně shořela a nejsou tam žádné palmy, ale není to zcela pravda, palmy tam jsou — i když ne přímo na pláži, ale až v "palm forest", který začínal hnedle za tou pláží.

Pro sestup k moři jsme museli překonat poměrně nevybíravou trasu po šutrech směrem dolů. Fakt, že na útese nad pláží se nachází placené parkoviště, je vtipný hlavně díky přívalu vyčerpaných dovolenkářů funících v posledních metrech před vrcholem útesu. Když jsem se vracel, pochopil jsem, a také jsem funěl. Palmová soutěska byla šílená, zcela nová tvář Kréty. Po pár set metrech turistického chodníčku se cesta stočila podél řeky, časem se s ní začla tak trochu prolínat. Všude kolem (krom palem) i další zeleň, stromy a keře, přičemž říčka se linula zařízlá uprostřed mocných skalisek (ze kterých jsme právě slezli). Došli jsme tak daleko, jak to jen šlo. Na konci nás čekalo jezírko, ve které jsme se vymáchali a ano… bylo sladké!

Před cestou zpět na vrch jsme se posilnili dakosem. To je suchar. Na sucharu rajčatová kaše, oliva, sýr a všude kolem olivový olej. Bylo to dobré, nicméně na další pokračování nás to nepřipravilo. Když jsme se dostávali na checkpoint #1 (placené parkoviště nad pláží), přišel Silný vítr. Tento vítr nás provázel celou cestu zpět k autu. Kymácel s náma, házel, házel po nás hroudy písku, zaslepoval a působil bolest. Bylo to tak překvapivé, že jsme se museli strašně smát, zatímco bolest nás bičovala k nadlidským výkonům. Možná teda byly lidské, ale docela to přidalo k naší představě "náročné cesty zpět na vrch".

Cestu zpět řídila Barča, páč umí držet volant pevně. Vrátili jsme se do našeho hotýlku v Plakias; díky naším schopnostem jsme si vyjednali další noc i s týpkem, který nemluvil jazykem našeho kmene. "One night extra", zvolal nadšeně, když pochopil, že chceme extra noc (tato mezinárodní slova bych si měl někde poznačit a použít je, než přijdu k lidem se zbytečnýma rozvitýma větama). V Plakias byl také Silný vítr. Chvilku jsme se pokoušeli plavat, což bylo to extrémně vyčerpávající. Po několikahodinové túře jsem již neměl mnoho sil na plavání proti větroproudu. Mé oči byly rudé a mé nosohltanové sliznice vyleptané aerosolem soli. Vyvalili jsme se na pláž jako vyvržené vorvaně, když přišel poryv Větru a velice nevybíravým způsobem nás pokryl silnou pískovou vrstvou. Za doprovodu osvěžující bolesti se nenápadně přesouváme do hotelu i s polovinou pláže na těle. Satisfakcí za prožité útrapy je velice levný bufet, který se nám vnutil při hledání večeře. Chutná jako všechny ostatní bufety mého života, takže O.K.

***

Pokud vítr přestane, další den se budem válet na pláži, žejo. Říkali jsme si. Ono ale foukalo dál, foukalo celou noc, bylo to hlučné a docela děsivé, a když jsme šli ráno do pekárny a supermarketu pro snídani, museli jsme nabíhat proti směru fukotu, abychom zůstali na chodníku. Takže asi se nebudem válet na pláži, asi zkusíme něco jiného z našich plánů. Chtěli jsme zkusit nějaké to vnitrozemí, dostat obrovské a chutné jídlo za mizivou cenu v zapomenuté vesnici, pozevlit, možná něco málo vidět, ale hlavně tak nějak v klídku. Dojeli jsme do Patsos, po asi nejhroznější cestě, kterou jsem doposud v životě viděl. Úzká cesta po serpentinách byla tentokrát vedena bez bezpečnostních prvků, ale Barča jako zdatný auto kovboj dovedla naší čtyřkolovou klisnu až před sympatickou tavernu ve vnitrozemské díře. Plán na dnešek se vyvrbil jako návštěva soutěsky svatého Antonia, před kterou jsme se chtěli jen lehce posilnit. Seznámili jsme se zde s Vasilisem, ex-příslušníkem zvláštních jednotek NATO, který pochopitelně znal Českou republiku. Všichni na Krétě totiž znají naší malou zemi. Většina z lidí, se kterýma jsme se dali do řeči — což byla většina lidí, co nás obsluhovala/ubytovávala/byla poblíž — byli alespoň v Praze. Jeden týpek (z hotelu v Rethymnu) v Karlových Varech a náš domácí v Plakias dokonce v Ostravě. Škoda, že neuměl anglicky. Zeptali bychom se ho totiž rádi, co, chudák, dělal v Ostravě.

Vasilis z Patsos v Ostravě asi nebyl, ale vynahradil nám to nadšením do všeho ostatního. Jeho životním posláním se stala propagace jeho vesnice, ke které vytvořil prospekty a webové stránky. Taky nabízel ubytování ve svém domě, kde jeho matka vařila a on se bavil se zákazníky a provázel je po okolí. Žádné jídlo prý nekupují, protože mají farmu a všechno jde sehnat v okolí. Skoro jsme se tam ubytovali, ale nakonec naše touha po městě, moři a sociální diverzitě převládla. Šli jsme ale soutěskou Antonia k jezeru Amari. Chodilo se vzhůru dolů po šutrech a po žebřících, říčka uprostřed mizela a pak se zase objevovala za doprovodu ansámblu žabek prchajících před naším pochodem. Bylo to takové mile dobrodružné, člověk se namakal více než v palmové soutěsce, ale vyčerpávající to úplně nebylo. Výhledy stály za to. Konec cesty byl u docela hnusného blátojezera, nad kterým se tyčily svahy s pasoucími se kozami. Asi jsme nešli dostatečně daleko, páč to jezero se pak táhne dál a je prý největší a nejkrásnější na Krétě. No, zato jsme si tu soutěsku prošli zpátky, a stihli jsme to do protisměru ještě rychlejc než po směru.

Spali jsme opět v našem oblíbeném hotýlku v Plakias. Přiřítili jsme se tam až za tmy s "one night extra!" a pán se smál a tu noc extra nám teda ještě dal. (Za slevovou cenu!) Večer jsme vypili mnoho raki (našli jsme takovou milou hospůdku s česky-polsky-německy-srbsky-[doplňte]-mluvícím Řekem, který si připíjel poctivě se všemi hosty), abychom ten náročný den udělali ještě náročnější (opravdovější).

***

Ráno dalšího dne foukalo stále a my jsme už byli tak nějak rozhodnutí odjet na sever, pomalu se připravit na vrácení našeho vozu do rethymnonské půjčovny. Cíl tedy byl ubytovat se poblíž Rethymna.

No nejprve jsme prozkoumali písečné duny s květinama na východě plakiaské pláže. Pak jsme chtěli dát ještě trošku koupáníčka na jižanském kraji Kréty, tak jsme zajeli někde (mířili jsme na Damnoni beach). "Někde" se ukázalo být resortem vytesaným do skály. Hotelový komplex s podtitulem "palác ve skále" byl milou kuriozitou (viděli jsme tam karetu, z čehož je Barča nadšená ještě doteď). A na druhý pokus (druhá odbočka) nám ta pláž už i vyšla a tak jsme se párkrát čváchli někde mezi Damnoni a Amoudi plážema. Byly tam pěkné skály a rybičky a taky jsme se prostě nedokázali ubránit nadšení a nasbírali jsme pár kilo pěkných kamínků. Vítr byl jen částečně otravný, takže to beru jako důstojné rozloučení s jihem jihu.

Na cestě vesnicema se nám poštěstilo najít milou tavernu (ony všechny ty taverny tu jsou takové milé, takže ten přívlastek je asi nadbytečný), kde nám pouze lehce strašidelná řekyně nabídla jídlo. "Šneky!", zvolali jsme po anglicku. "Snails for both of us!" A tak jsme dostali šneky. Mísa plná mrtvých měkkýšů v rajčatové omáčce ("tradiční rajčatová omáčka z Kréty. A speciální přísada… olivový olej!") byla určitě strašidelnější než paní servírka. Prvního šneka jsme tahali asi pět minut. Pak jsme dostali párátka a do půl hodiny jsme měli snědeno! No, bylo to velice netradiční. Chutnalo mi to, ovšem že bych kvůli tomu musel provádět šnečí genocidu ve své vlasti, to zas asi ne.

Zbytek cesty jsem si piloval své řidičské zkušenosti, které jsou teď Kréta level (certified). Má přítelkyně byla statečná a už nevypadala ani moc vyděšeně. Nejzábavnějším prvkem bylo asi zastavení na křižovatce z důvodu přechodu stáda ovcí.

Tedy dojeli jsme až na místo. Dnešní místo je kemp Elizabeth u Rethymna. Bungalov s klimatizací zasazený v zahradách s bambusama a křovím s velkýma růžovýma a bílýma kvítkama. Kemp má pláž a ta vypadá docela solidně, ale pozor, dnešní specialita jsou opravdu solidní vlny. Nemůžeme odolat a skáčeme ve vlnách tak dlouho, že na nás jde mořská nemoc, skáčeme dále, radujeme a smějeme se a večer, večer mi je už solidně blbě. Koukám do svého talíře se smaženým králíkem (v louži olivového oleje) a do řeckého salátu (je tam taky!) a dělám vše pro to, abych smrtelně neurazil sympatickou slečnu servírku. Naštěstí po jídle dostáváme raki karafaki a můj svět se opět uklidňuje (oni ví, proč to s tou raki dělají).

***

Poslední den výletu jsme hnedka po vrácení auta zosnovali plán nezůstat vzhůru celou noc při čekání na ranní let, ale booknout si hotel kousek od letiště v Irakliu. Do Hérakleionu jsme měli namířeno navíc i kvůli archeologickému nalezišti nejstarší evropské civilizace, která žila na tomto ostrově. Navštívili jsme vykopávky paláce ve Knóssu. Knóssos není takové to archeologické naleziště, kde jsou jen díry v zemi s deseti centimetry odkopaných zdí s tunou popisků. Zde jsou prázdná místa vyplněná betonovými zdmi a umně umístěnými tvárnicemi s čerstvým nátěrem. Rozloha celého labyrintu Knóssu je tak velká, že se nám to po tom všem nechtělo ani moc celé prolízat. Vyzbrojeni flaškou ouza jsme zvládli poobdivovat to nejpikantnější z mínojských stavebních návyků a nakonec se celkem spokojeně rozjeli vstříc středu města na vytouženou poslední večeři.

Měli jsme radost, že se nám povedlo sehnat docela dobré mořské potvory. Bylo jich mnoho, roztodivných tvarů a barev, chutí, konzistencí a tak dále. Číšník Česko znal, žejo, byl v Praze před dvanácti lety na líbánkách. Dostali jsme raki a meloun a tak byl tento finální gastronomický zážitek hoden zakončení naší poutě. Poslední zbytek znamenal dopravit se do hotelu a z hotelu na letiště. Obojí jsme zvládli pěšky, páč letiště v Irakliu je opravdu v Irakliu, ne sto kiláků za městem, jak to občas bývá. Milý příletištní hotel vypadal jako retro ubytování ze starého filmu. Akorát po vypití většího množství ouza se ukázalo, že poslední večeře nebyla poslední večeře. Ještě v jednu ráno jsme navštívili krásný pseudo-fastfood s širokým výběrem všeho a dostali zde pitu s masem. Bylo tam překvapivě plno a živo, stejně jako venku na ulicích. Naše obavy, že mezi hotelem a letištěm bude nuda se tedy nenaplnily, a my jsme se prochlastali skoro až do rána. Po tříhodinovém spánku jsme se rozloučili v hotelu, vzali bágly, zbytek ouza a došli na letiště.

Byla vlahá krétská noc. Stihli jsme před bezpečnostní kontrolou ještě pár loků z lahve, jejíž zbytek byl ponechán osudu. Osudu lahve, kterou už nezvládli dopít.


Čas výletový

28.08.16., "literatura"

"Už mi neplatí šalinkarta, ale co, náš gauč je super," napadá mě, když z něj operuji svůj život. Mám opět svůj operační gauč k dispozici, poněvadž; toto slovo jsem jaktěživ; toto také ne! – nepoužil dříve ve svých denících, tím jsem si jist, dokonce ve vší své psané formě bych instancí poněvadž a jaktěživ nacházel poskrovnu! Poněvadž tedy návratil jsem se z výletového času kdesi nedaleko od Brna, tím zapříčiněna má znovuvznikající možnost operovat život gaučem byla. Byl to dobrý čas, ten čas výletový. Hodně přemýšlení, docela dost chození a hlavně naprosto dechberoucí příroda ve formě lesů, luk a ostatního. Lesy byly milé a měkké, velice příjemné na pohled i na průchod, a to se sotva zmiňuji o jejich vůni, i ty tmavé a neproniknutelné však působily jako lesy na svém místě. Příroda byla navíc bohatě různorodá, a tak se vášnivý pozorovatel faunoflóry při koukání kolem sebe nenudil ani trochu. Na některých místech se sice projevovala snaha ostružin či kopřiv o ovládnutí světa, většinou jsem ale nacházel stále nové rostliny s květy chlupatými a kulovatými a pak zase s plody na podnose, věc co je jako kopřiva ale nežahá to, jedlý kaštan!, no prostě sláva diverzitě, hlavně když není nuda.

Vyjma přirozena přírody jsme viděli i umělosti ve formě 2 zřícenin hradů, ze kterých se nedochovalo téměr nic. Byly to velmi staré hrady. Též jsme měli možnost spatřit lidskou rukou vytvořené vodní dílo, ve kterém se udržovala pitná voda. Skolili jsme jednu celou rozhlednu a upnuli svůj zrak k širému okolí.

Ach, ty nádhero širé krajiny moravské! V dokonale jasném letním dni vybízíš k hledění po své tváři!

Slunce nám umožnilo na vlastní oči naplno pocítit všech barev a tvarů světa vůkol nás. Barvy všech druhů kopců a stromů i jiných rostlin zářily během našich výletových příhod a se západem slunce přicházely barvy nové a nové, až přišla noc a všechny barvy odešly, protože fotoreceptory v očích, díky kterým vidíme i při slabém světle, neumí rozlišovat barvy. Čas na hvězdy! Čas na dilatované zornice! Čas na drobná zranění a škody způsobené špatným odhadem polohy nestacionárních i stacionárních entit v osobním okolí!

Když už mluvím o entitách, lesy výletového mikroregionu byly nadité poživatelninami, při obstarávání potravy jsme tak řešili pouze neustálé distrakce agresivně se nabízejících ostružin při snaze o sběr hub. Ku oddechu všech zúčastěných se ale empiricky ukázala slučitelnost těchto dvou misí. Večery tedy patřily vaření, smažení, dokonce se i opíkalo, to bylo po tom, co jsme založili oheň a stali se tak těmi nejdůležitějšími v našem kmenu, po tom, co osud jejich padl do rukou našich, protože my jsme ovládli živel dobra i smrti, mohli jsme jim dát chléb a stejně snadno jim dát pomalu a bolestivě zahynout. Kmenové společenství našeho ubytování přijalo naši dominanci bez nejmenších výhrad, nikdo se nesnažil nám v našem počínání bránit. Proopíkali jsme se až do temné noci, kdy jen neznatelný proužek rudé záře za obzorem připomínal našim srdcím, že tady s námi býval den, po jehož odumřelých zbytcích teď skáčeme za bujarého veselí špekáčku.

A tím by to mohlo vypadat, že to končí. Není tomu tak, dobrodružství pokračuje dál. Ačkoliv tu už s náma nějakou dobu tohle léto je, není ještě u konce, ještě nám může ukázat, zač je toho loket, věřit v něj! Hluboký nádech vprostřed letního dne nám umožní pocítit tepla, světla a něco z toho organična, co se odpařuje z povrchu Země. Léto funguje – dobrodružství pokračuje dál! Alespoň než se vymyslí nová záminka pro konverzi života v posloupnost napínavých příběhů s komediální dějovou linku plnou nečekaných maličkostí a zvrácených zvratů.


Ano, jídlo!

14.11.15., "literatura"

Nazdar ahoj, hlásí se Filip. Ale pozor, tentokrát zcela netradičně, z kuchyně!

Pokud mě znáte, jistě víte, že velice rád vařím. A protože bylo na čase udělat nějakou akci, podělím se s vámi o svá kuchařská tajemství ve svém fascinujícím a vzrušujícím blogu o vaření. Mé dobro se tak může rozšířit i mezi ty nebožáky, kteří nemají šanci prožít se mnou dlouhé večery při diskuzi o stravě.

V prvním díle se zaměříme na lidi, kteří se právě vrátili z výkonu chirurgické extrakce stálého zubu.

Tvarohová extáze

  1. Do tvarohu postupně přimícháváme rajčatový džus.
  2. Přidáme vhodně měkkou zeleninu (může být sterilovaná).
  3. Přilijeme olivový olej pro energii a všeobecné dobro.
  4. Na závěr můžeme přidat koření.

Jako zeleninu jsem zvolil "směs pod svíčkovou" halali. Uvědomuju si, co si někteří lidé myslí o rajčatovém džusu. Pokud zvládáte protlak, pravděpodobně žaludek udrží i džus. Poznámka: přiložený obrázek je abstrakce a nemá ve čtenáři vyvolat dojem, že tvaroh Tatra je dobrý tvaroh.

Jistě to můžu říct bez okolků, ostře kontrolovanou fyzikální veličinou tohoto kulinářského klenotu je hustota. Právě s tímto aspektem konfigurace našeho pokrmu si vyhrajeme nejvíce, aby byl chuťový zážitek kompatibilní s biologickými pochody právě probíhajícími v našich ústech.

PROTIP: Použijte kurkumu jako koření Vaší Volby, udělejte radost svému zánětu! [1]

Výsledkem je strhující lavina italského nádechu, která vás naladí na vlnu radosti ze života, touhy začít prožívat vše naplno a taky třeba trochu více poznat země středomoří. Ale to jistě nemusím říkat! Stejně jako snad zcela téměř zřejmě nemusím podtrhovat faktum, že si tuto nálož bombastičnosti může každý z vás upravit podle své vnitřní melodie.

V pokrmu jsou bílkoviny, nějaká ta energie a spousta super malých věcí pro udržení mladistvého looku a feelu.

Tvarohová euforie

  1. Rozmačkáme banány (alespoň dva)
  2. Přidáme tvaroh a mačkáme spolu.
  3. Postupně přimícháváme mléko, až dosáhneme požadované konzistence.
  4. A pokud, stejně jako já, neodoláte čokoládové chuti, na závěr přidejte kakaa dle libosti

Varování! Až si toto jídlo připravíte, budete počítat dny do dalšího trhání zubů. Zpočátku vám jeho nebeská chuť může připomenout oblíbené dezerty z vašeho supermarketu, ale tento klenot jde mnohem dál. Žádný přidaný cukr. Přírodní zdroj energie [2]. Kvalitní zdroj bílkovin [3]. Nejen toto, ale mnohem více získáte, pokud se vyzbrojíte vidličkou a začnete mačkat ... již dnes!

Luštěninová lahoda

  1. Dáme vařit červenou čočku
  2. Přidáme koření a česnek
  3. Můžeme přidat trochu rajčatového džusu, co nám zbyl z tvarohové extáze
  4. Při vaření kontrolujeme hustotu

Červená čocka je další položka z kategorie koncentrovaného dobra, kterou jsem si tady pro vás připravil. Vařte, vařte hodně a dočkáte se kašovité radosti.

PROTIP: Použijte půlenou čočku. Rozvaří se daleko rychleji!

Ovšem tady se musíme na chvíli zastavit. Podívejte se do hrnce na tu nádheru – a čelte tomu nejneuvěřitelnějšímu faktu široko daleko. Čočka nejen že naprosto božsky chutná, navíc je to i hyperprostorový nadlidský kombozdroj energie a bílkovin. Jakou přílohu k takové lahodě? Já pravím, vůbec žádnou, protože tahle kaše už být lepší ani nemůže.

Výběr koření je, samosebou, na každém nedělitelném jedinci, a já si, s lehkou nadsázkou, dovolím pravit, že nemůžete udělat chybu. A pokud ještě nemáte svou oblíbenou směs koření na čočku? Jistě nic nepokazíte indickou klasikou: kurkuma, římský kmín, koriandr, garam masala. Byla by ovšem tragická chyba zapomenout na česnek. Ten v postupu nevypichuji jen tak nějakou náhodou. Tohle přírodní antibiotikum zmírní váš zánět, vyřeší rodinné finance a ještě za vás odklidí sníh z příjezdové cesty, nehledě na to, jak moc v noci sněžilo! [4].

No pokud jste četli pozorně, určitě jste celí zpocení z těch úžasností, které teď víte a, ovšem mega ale hlavně, jíte.

Vaše nesmrtelnost je neoblomná.

Je třeba si to říct na rovinu: mám o zub míň, ale stejně mě nikdo neporazí! Protože jsem (zábavnou a edukativní formou) načerpal energii na další den svého krásného, unikátního a zážitky nabitého lidského života.


Pokračujte, prosím, tudy:
  1. https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK92752/
  2. http://www.naturallifeenergy.com/health-benefits-of-bananas-nutrition/
  3. http://skipthepie.org/dairy-and-egg-products/cheese-cottage-creamed-large-or-small-curd/
  4. https://cs.wikipedia.org/wiki/Alicin

25. 8. 2015

25.08.15., "literatura"

Wow, vstávání před osmou. Poslední dny jsem v tento čas spíš chodíval spát, ale to byly poslední dny, tento den je Reálný Den™, den, ve kterém se dělají Věci.

Takže jsem hnedka zmokl, než jsem stačil dojít do školy. Tam jsem prováděl jednu z posledních instancí svého diplomkového experimentu, který spočívá v nasazení EEG čepice na hlavu nešťastníka (nešťastnice) a provedení hned tří různých variací na iluzi gumové ruky. Je to velice věda, nejvíce věda je pak vyčistit senzory od EEG. Po vědě jsem si dal práci, kde jsem pekelně dlouho nebyl, páč jsem si dovolil. Dovolení obvykle následuje fáze čtení emailů, které jsem se zhostil se ctí a kafem.

Zdaleka nejpříjemnější částí pracovní doby bylo jezení oběda, který jsem si připravil. Je to zeleninové tofu podle Leo Babauty. Leo Babauta je zenbuddhistický blogger, ale v útrobách jeho perzonální websajty jsem našel čupr recept. Protože jsem dnes interaktivní a ukecaný, napíšu ho sem.

Je to asi takhle:
Cibule, česnek (chvilku samy, pak) mrkev, cuketa a tofu se smaží. Pak se přidá kurkuma, sójovka a libovolná neprázdná podmnožina z {brokolice, špenát, kadeřavá kapusta}. Sůl, pepř a je to. Je to dost rychlé, může se toho udělat kupa, a stejně to není moc drahé. Co jsem dělal ty roky, kdy jsem nejedl zeleninu?

Celý den je tak nějak tmavo, venek se halí pod roušku nedůvěryhodné oblohy a slunce z její odvrácené strany vrhá na nás proud bílého světla, ale to jen občas, když mraků není mnoho. Lidi se tváří podivně barevně, ve srovnání s tím, co bych čekal. Protože se budu zase stěhovat, nabral jsem v práci nějaké krabice, se kterýma jsem navštívil obchod a tramvaje. Zabarikádoval jsem se na sedačce pro nevidomé a pozoroval svět.

Zatímco postarší týpek přecházel přechod, jeho vnuk odrážející se sedíc na koloběžce vypadal jako pavouk na kolečkovém křesle. Důchodci proudili do tramvaje a usmívali se na sebe, zatímco já jsem se sociálně akceptovatelným důvodem nemusel vstávat, pozoroval jsem hipsterky s obříma sluchátkama, z nichž jedna mě pak nechtěla pustit, když jsem vystupoval. Svět je v rovnováze.

Když jsem čekal na tramvajový přípoj, ukázala na mě dívka s chlapcem a zasmáli se. Uvědomil jsem si, že mám před sebou obrovskou krabici s obrázkem horní půlky slona. Tak jsem se taky zasmál, protože se mi líbí, když se lidí smějou slonům. Pak mě napadlo, že jsem tu krabici mohl otočit obrázkem dolní půlky slona k nim, ale to jsem neudělal, což mi pak bylo trošku líto. Tohle je přesně to oživování veřejného prostoru, o kterém mluví všichni radní a politici, ale které stejně zůstává na nás, řeholnících veřejnosti, kteří se prohánějí po světě a tím ho vytvářejí.

No a teď sedím doma a realizuju psaní tohohle textu. Došel jsem do přítomnosti, můj historický román se v tomto souvětí láme do sci-fi, protože až tohle dopíšu, vezmu si svůj hyperprostorový nadmrakový kluzák, sáhnu po klíčkách a vyskočím rovnou do turbosvěta plného vzrušení, akce, ale stejně tak i rozjímání nad skutečnou podstatou skloubení zábavy a poznání.

V posledních měsících (vlastně tomu bude zanedlouho přesně rok) jsem si vybudoval zvyk, psát si deník. Toto je den. Netuším, co bude dál.


Změna

31.03.15., "literatura"

Barča mi říkala, že jednou budu na spolubydlení s Rumunem a Indkou vzpomínat a říkat si: "jaké to tehdy bylo, bydlet s Rumunem a Indkou!", a má určitě pravdu, protože je to přesně ten zážitek, který začne být vtipný hned po tom, jak skončí, a naše mysl se s takovýma vypořádává pomocí šíření historek.

Už teď, na sklonku, pár dní zbývá do zběsilého úprku, mám tendence se smát, když ne nahlas, tak aspoň pozvednout koutky při vzpomínce na spíš neartikulovaný křik spolubydlící při jejích hovorech na skypu, pokud teda zrovna aspoň trošku fungoval náš obstarožní router, který po jejím přistěhování zažívá kruté časy. Totiž když jsem se vydal do hlubin jeho administračního rozhraní, trochu přitáhnout pomyslné internetové kohoutky s ďábelským pocitem Bastard Operator From Hell, zjistil jsem jen, že onen druhý spolubydlící již takto učinil. Možná to byl důvod frustrace této dívky, která s nesmělým výrazem dokázala zamořit byt intenzivním zápachem spáleného jídla, a směle tak konkurovala osamělému řemeslníku, který poslední týden pracuje na chodbě na dvou balkonových dveřích, a se svou aromatickou barvou pomáhá nořit osazenstvo baráku do příjemně zasnělé atmosféry začínajícího jara.

Život je neúnavná šinoucí se změna, život sám o sobě, takže bránit se je blbost, nejde, nefunguje. Já naopak, podporuji tento nevyvratitelný fakt, a jednou za čas seberu nakumulovanou energii potenciálu změn a pošlu se někam. Posílám se dál. Vezmu svou hrstku neohrožených a pod příslibem dobré zábavy, vrhám se na první krabici. Za chvíli je po všem a vítězné pivo.

Někdo cestuje pěšky, někdo na kole, ja cestuju v bytech. Brno mám křížemkrážem prostěhované, surfuju na vlnách občanské vybavenosti přilehlých ulic, ochutnávám hyperlokální pivo, poznávám jednotlivé budovy, stromy a cesty. Na sítnici vypálen nejeden pohled z okna, v paměti zapsána sbírka vůní míst. Sebou si berouc pokaždé trochu míň věcí do auta, a trochu víc věcí v hlavě, pouštím se do další Změny a otevřeně doufám, že tahle aspoň chvilku vydrží.


Další


by Quad
fqs.cz