25. 8. 2015

25.08.15., "literatura"

Wow, vstávání před osmou. Poslední dny jsem v tento čas spíš chodíval spát, ale to byly poslední dny, tento den je Reálný Den™, den, ve kterém se dělají Věci.

Takže jsem hnedka zmokl, než jsem stačil dojít do školy. Tam jsem prováděl jednu z posledních instancí svého diplomkového experimentu, který spočívá v nasazení EEG čepice na hlavu nešťastníka (nešťastnice) a provedení hned tří různých variací na iluzi gumové ruky. Je to velice věda, nejvíce věda je pak vyčistit senzory od EEG. Po vědě jsem si dal práci, kde jsem pekelně dlouho nebyl, páč jsem si dovolil. Dovolení obvykle následuje fáze čtení emailů, které jsem se zhostil se ctí a kafem.

Zdaleka nejpříjemnější částí pracovní doby bylo jezení oběda, který jsem si připravil. Je to zeleninové tofu podle Leo Babauty. Leo Babauta je zenbuddhistický blogger, ale v útrobách jeho perzonální websajty jsem našel čupr recept. Protože jsem dnes interaktivní a ukecaný, napíšu ho sem.

Je to asi takhle:
Cibule, česnek (chvilku samy, pak) mrkev, cuketa a tofu se smaží. Pak se přidá kurkuma, sójovka a libovolná neprázdná podmnožina z {brokolice, špenát, kadeřavá kapusta}. Sůl, pepř a je to. Je to dost rychlé, může se toho udělat kupa, a stejně to není moc drahé. Co jsem dělal ty roky, kdy jsem nejedl zeleninu?

Celý den je tak nějak tmavo, venek se halí pod roušku nedůvěryhodné oblohy a slunce z její odvrácené strany vrhá na nás proud bílého světla, ale to jen občas, když mraků není mnoho. Lidi se tváří podivně barevně, ve srovnání s tím, co bych čekal. Protože se budu zase stěhovat, nabral jsem v práci nějaké krabice, se kterýma jsem navštívil obchod a tramvaje. Zabarikádoval jsem se na sedačce pro nevidomé a pozoroval svět.

Zatímco postarší týpek přecházel přechod, jeho vnuk odrážející se sedíc na koloběžce vypadal jako pavouk na kolečkovém křesle. Důchodci proudili do tramvaje a usmívali se na sebe, zatímco já jsem se sociálně akceptovatelným důvodem nemusel vstávat, pozoroval jsem hipsterky s obříma sluchátkama, z nichž jedna mě pak nechtěla pustit, když jsem vystupoval. Svět je v rovnováze.

Když jsem čekal na tramvajový přípoj, ukázala na mě dívka s chlapcem a zasmáli se. Uvědomil jsem si, že mám před sebou obrovskou krabici s obrázkem horní půlky slona. Tak jsem se taky zasmál, protože se mi líbí, když se lidí smějou slonům. Pak mě napadlo, že jsem tu krabici mohl otočit obrázkem dolní půlky slona k nim, ale to jsem neudělal, což mi pak bylo trošku líto. Tohle je přesně to oživování veřejného prostoru, o kterém mluví všichni radní a politici, ale které stejně zůstává na nás, řeholnících veřejnosti, kteří se prohánějí po světě a tím ho vytvářejí.

No a teď sedím doma a realizuju psaní tohohle textu. Došel jsem do přítomnosti, můj historický román se v tomto souvětí láme do sci-fi, protože až tohle dopíšu, vezmu si svůj hyperprostorový nadmrakový kluzák, sáhnu po klíčkách a vyskočím rovnou do turbosvěta plného vzrušení, akce, ale stejně tak i rozjímání nad skutečnou podstatou skloubení zábavy a poznání.

V posledních měsících (vlastně tomu bude zanedlouho přesně rok) jsem si vybudoval zvyk, psát si deník. Toto je den. Netuším, co bude dál.


by Quad
fqs.cz