Yep, I'm here.
Initial commit.
HA!
No, o co jde – přemístil jsem se do dost divného místa, a měl bych tady ještě nějaký čas strávit, ať už se mi to líbí, nebo ne. Na uvědomování si faktů nebyl ještě moc čas. Proces Přesunu proběhl za podivného stavu mysli, kdy bylo vzrušení z toho nového potlačeno vrstvami nevyspání a nechuti se odpoutat od života s lidma, které mám rád, a na které jsem zvyklý. Navíc, jak už to tak občas bývá, na letištích jsem dostal pocit, že je toho nového a nekomforního trošku až moc, a že ten adventurní ráz cesty je nějaký moc akční. Situaci jsem vyřešil tím, že jsem v letadle usnul.
Po probuzení jsem byl akorát tak zmatený, abych proběhl celé letiště, než jsem našel tu místnost, kde vám na jezdícím páse přivezou kufry. Ani pak jsem neměl vyhráno, když jsem mezi rozlitými loužemi silně aromatické sójové omáčky (s jejímž bývalým majitelem jsem soucítil) hledal ten správný jezdící pás.
A bla bla, jiné cestovní pseudopříhody. Lovaň (uh-huh, čeština) je husté město. Není zas tak mini-mikro-nano-piko, jak se všude píše. Dvě hodiny jsem jím bloudil bez toho, abych se octnul na stejném místě dvakrát! Vypadá neskutečně mile, ale mé interní navigační zařízení v něm nějak nechce fungovat. Jsem totiž schopný se v konečném čase vybloudit z jakéhokoliv místa – důkaz je jednoduchý, ponechám jako cvičení – ale v Leuvenu jsem si tímto už tak jistý nebyl. Celé město je vlastně spletenec spletitých uliček, křižujících kříže v rafinovaných úhlech, a vypadajících dost podobně. Což je super, protože ty uličky jsou pěkné, akorát ne úplně jednoduše rozlišitelné od sebe.
Všechno je takové evropské, na nultý pohled připomínající naše nádherné země, ale ve skutečnosti jsou tam takové hrubé odlišností, které bych nečekal. Do toho všeho se přimíchává multikulti ráz belgické pestrosti a takové ty všichni-jezdí-na-kole věci. Minoritní auta a autobusy úpí před cyklistickými davy, což je ale úplně v pořádku, protože cyklisté jsou brždění davy lidí, kteří jsou naprosto spokojeni s libovolným směrem, rychlostí a stylem pohybu.
Mám tendence generovat slova, spojovat je ve větách a ty vystavovat na internety. Dokonce jsem chtěl zajít tak daleko a založit nějakou dedikovanou sekci mého doménového odpadkového koše, na které bych své belgické výlevy shromažďoval pod jednotnou kategorií. Ještě nevím, jestli se mi chce psát hlody klasického blogového formátu, ale protože znám asi tak půl literární formy, navíc si ani nejsem jistý, jestli tenhle výraz něco znamená, lze asi očekávat, že budu publikovat věci, které budou buď nudné nebo nečitelné. Na čemž je nejkrásnější to, že se to vzájemně nevylučuje.