Nevím jestli je to jen sarkastický humor univerzitních byrokratů nebo reflexe kruté reality, nevím ani, co by mě z nabízených možností, které jsem si sám nabídl, potenciálně mohlo děsit více, ale říkali nám, nevyjádření podmětové z univerzity, že administrativních kroků spojených s erasmem není ještě tak mnoho, v porovnání s některými jinými zahraničně-pobytovými programy! V kontrastu s tímto odvážným tvrzením těchto zákeřných podmětů jsem nezvládal činit příslovečné přísudky a tak jsem činnosti z kategorie "do tří týdnu před odjezdem" zvládl v čase "týden po příjezdu". (Záměna odjezdu a příjezdu v uvozených kategoriích je čistě relativistická a odkazuje na spjatost času a prostoru z hlediska pozorovatele.)
Můj masivní todo check list stylově načmáraný na zadní straně účtenky z Carrefouru se se dny po příjezdu odškrtával velmi pomalu, avšak nemohla za to pouze má lenost, jak by si mohl nezaujatý čtenář myslet, nýbrž i celková nepřátelskost situace po příjezdu do této schizofrenní země.
Najít tady bydlení je dost opruz. Mí kolegové tady byli ochotni přijet o měsíc dřív, zařídit si bydlení, a pak zase utéct. Plně chápu jejich počínání, protože pak člověk první dny až týdny nového života netráví zabořen do temných vod vlámského internetu při žhavení google translatoru. Nemusí taky absolvovat desítky tisíc telefonních spojení, z čehož zhruba tři čtvrtiny skončí v hlasové schránce. Hlasové schránce! Zajisté nejzajímavější na celém tomhle procesu je pocit absolutní zbytečnosti jeho absolvování, protože nabídky opravdu nejsou a místní se snaží povětšinou sedřít ze studentů finanční prostředky. Samozřejmě, že je potřeba něco dělat, ale vnitřní pocit říká, že tohle není to pravé. Dá se ještě vyrazit do ulic a hledat tam, což je možná efektivnější, navíc i zábavnější, ale konečný úspěch jsem slavil zase díky starým dobrým internetům.
Jakmile člověk sežene bydlení, což je v případě Belgie nejspíše pokoj ve studentském baráku se sdílenou koupelnou a kuchyní, zjistí, že mu na checklist věci spíš přibývají, než aby ubývaly. Měl jsem štěstí, že můj "kot" (jak tady místní tyhlety pokoje poeticky nazývají, přičemž jsem až po docela dlouhé době zjistil, co to doslova znamená – napoví název zápisku) měl opravdu královské vybavení. Krom matrace a ledničky jsou tu i nějaké poličky, židle a stůl. Do kolotoče vyřizování tak přibyly jen nutné drobnosti z kategorie materialistických ukojovátek.
Že jsem si po pár dnech přinesl domů opravdu odporný kávovar, to byla shoda okolností. Původně jsem si šel dlouhodobě zapůjčit jízdní kolo do místní dlouhodobé půjčovny kol, cestou jsem navštívil bazar se studentským vším, a neodolal jsem tříeurovému aparátu na výrobu kávy. Káva je ale základ všeho dobrého, z pořízení téhle věci mám opravdu radost. Navzdory tomu, že jsem z Přístroje musel sundat nános bahýnka. Možná právě proto! Přiroste mi k srdci ještě více, pokud káva z něj získá časem nějaku chuť.
Princip dalšího života je tedy pevně daný. Po dalších několik měsíců můžu hromadit věci z bazaru, do kterého je pak při přibližujícím se odjezdu zase odnesu zpátky. Věci budou šťastné a já budu vytvářet aktivitu.
Předchozí odstavec je nepromyšlený vtip. Ve skutečnosti se můžu soustředit na sebezdokonalování a spirituální prožitky, protože mám přístroj, ze kterého teče kofein v balení příchuti řeky po povodni, a taky jsem našel obchod, kde se dá pořídit docela levné pivo. Člověk ho tam ale musí koupit v nějakém větším balení. Díky tomu nemusí mít výčitky z utrácení. Nejen že vlastně šetří, navíc to ani jinak nejde!