Miluju sledování zaokenní krajiny při jízdě vlakem. Zároveň však pochybuji! Jak je to s její reálností? Pohledy, které se nabízejí vnitrovlakovému pozorovateli jsou často až příliš pohádkové, dokonalé a oku lahodící na to, aby to byla všechno pravda. Chtěl jsem si jejich hmatatelnost ověřit, aspoň jednou při jízdě mezi Ostravou a Brnem vystoupit a pomocí GPS najít přesně to místo, které ozářeno sluncem vypadalo jako záběr z propagačního videa.
Prokopl bych tam papírovou kulisu? Narazil na filmový bluescreen? Odhalil projektory nové holografické technologie Českých drah?
Sedím ve vlaku směr Eupen na východ Belgie. Je to jedno z těch měst, které je pod správou německy mluvící komunity, je tam úředním jazykem němčina, a když lokálního obyvatele označíte za Němce, smrtelně ho urazíte. Počasí je docela nepohádkové, možná tak ze scény s babou Jagou v děsivém lese, takže za oknem to příliš propagačně nevypadá. Ale i tak vlak kouzlí, přirozeně, je to vlak. Pole, louka, les. Kravičky, ovečky. Přitom když mrknete na mapu Flander, zelená místa abyste hledali s pořádným zoomem! Když tedy chcete navštívit kus přírody cíleně, zabere to den výzkumu, a navíc nakonec stejně pojedete do Valonie.
Pokud rádi hádate, jistě jste správně uhodli, že takový je můj příběh. V umouněný sváteční dušičkový den jsem se vydal vstříc neznámu, pokořit nejvyšší bod Belgie, Signal de Botrange. Vyzbrojen bílým chlebem s tuňákem a čokoládovou waflí jumbo XL z nádražního automatu jsem došel na nástupiště a vůbec jsem se nenechal překvapit (nebo dokonce zastrašit) půlhodinovým zpožděním vlaku. Z kapsy vytahuji záložní plán, ha, s ledovým klidem nastupuji a usazuji se do modré sedačky IC vlaku, obklopen hromadou asiatů na výletě do Liège.
Přijíždíme do Eupenu -- dveře vlaku nejdou otevřít! -- ach ne, -- spolucestující říkají "scheize!" -- jsem tu správně. Všechny nápisy kolem německy. Cítil jsem se v této krajině obzvlášť pobaveně, protože komunikují ještě dalším jazykem, o kterém nic nevím. S řidičem autobusu jsem toho moc nepokecal. Taková ta klasika, když jeden používá svůj jazyk a druhý zase ten svůj, kupodivu to funguje, obě strany vypadají spokojeně, ačkoliv nikdo nemůže tušit, co se stane dál. Nikdo neví, co bylo řečeno.
Nechal jsem se vyložit kdesi poblíž Signalu, to se ale neukázalo jako nejštastnější řešení, protože na horu to byla docela krátka procházka. Došel jsem na Signal, našel otevřenou turistickou kancelář a po chvilce nenápadného prohlížení materiálů jsem oslovil paní informátorku. "Kde tady můžu jít?" "Třeba... na nějakou horu" Paní mi řekla, kde můžu jít, dala mi instrukce, kam a pak kudy, které byly zjevně velmi nepřesné, protože jsem na každém křížení cest vytahoval GPS. Díky bohu za open street mapy. Belgické turistické značení mi trochu připomnělo to bulharské: dost k ničemu. Čas od času krásný rozcestník, ale značení bych to ve skutečnosti asi ani nenazýval.
Počasí bylo poměrně děsivé, ale za to krajina byla nádherná. Všechno se halilo do megahusté mlhy, takže nebylo vidět příliš daleko. Cesty často vedou přes dřevěné chodníky, po kterém ujdete pár desítek metrů a jste takřka uprostřed ničeho. Před váma chodník, za váma chodník. Vlevo bažina, vpravo bažina. V bažině pahýly stromů, žlutá tráva a vřes. Všechno působí nepatřičně barevně a kontrastně ve srovnání s tou mlhou, která začíná kousek od vás. Bylo to tajemné, odosobnělé, naprosto izolující a cizí. Přesně to, co jsem chtěl.
Pršelo. Pršelo trochu, ale celý den. Dřevěné chodníky mezi bažinama byly skvělé, člověk si řekl, hele, chodník. Nemusím se bažit. Co bych bez něj dělal. V několika případech ale chodník po pár metrech skončil, což často nebyla žádná sláva. Když pak ale chodník zase začal, byla to opravdu velká radost. Trochu sucha jsem si dopřál na vrcholku Baraque Michel, kde je obrovské parkoviště plné aut s německýma poznávacíma značkama, jedna (ne zas tak předražená) restaurace ale hlavně opravdická friterie. Prosklená bouda se dvěma dlouhými stoly, ve které dělali výborné hranolky. Nejlepší odměna pro znavené belgické poutníky.
I přes nepřízeň počasí jsem potkával relativně dost lidí, zvlášť pak na těch kratších trasách. Poučení z příběhu je takové, že zdánlivá hnusnost počasí dělá z vrcholového belgického podzimu dost krásný časoprostor. Dobrodružství included! Belgičani to zjevně ví a tak se odvážně vydávají tam, za mlhu a dál.
Přikládám pár špatných fotek jako ochutnávku pocitu.
