Sedím ve vlaku a pozoruji strop. V mém periferním hledáčku jsou lidské entity, ponořené do svých realit. Má realita je tvořena převážně hudbou, se kterou jsem v těsném kontaktu. Vizuální vjemy dostávají podřadný význam ve srovnání s mocnou všeobjímající melodií, která sytí můj smyslový vstup.
Všichni jsme zvyklí přemýšlet. Nejlépe pořád, a když to nejde, vytáhneme zdroj narušení přítomnosti, mobil, knihu, hudbu. Stejně tak nemáme rádi, když lidi vůkol nejsou něčím zaměstnáni, když jen tak bezprizorně existují. Jen "být" může být prostě divné, i když je to absolutní základ všeho, co jako lidi děláme.
Když už se odhodláme pozorovat, jsou to oči, které řídí směr našich myšlenek. Jak vzácně se nechávají lidi unést zvukem místa, jednotlivými zdroji hluků a melodií a slov, jen aby vzápětí svou pozornost přenesli na hřmot veškeré všeobklopující momentální instance okolní reality. Jak málokdy se odhodlám přejet rukou přes lákavě rozverný povrch věci, člověka, prázdnoty. Ach, jen vy, vůně, jste tady, manipulujete s našimi životy a nenecháte nikdy toho automatického vyvolávání vzpomínek ani zapisování těch nových.
Jedete ve vlaku a vaše uši jsou plněny vaší hudbou. Když zavřete oči, jste doma. Jediné, co v tuto chvíli můžete vnímat, je to, co je vám důvěrně známé, něco, co vám pumpuje dopamin do synaptických spojů. Není důvod se necítit pohodlně a bezpečně, příjemně.
A teď pomalu otevřete oči. K tomu všemu přibývá něco nového. Je jednoduché přijmout nový vjem jako novou dimenzi reality, ztotožnit se s tím, co vidíme, ale! Když budete opatrní, zjistíte, že můžete prostě jen pozorovat. Nikdo neví, že ve skutečnosti jste zahrabaní pod dekou své hudby, vzpomínek, myšlenek, nemůžou tušit, že se na ně skrz oči úplně normálního člověka dívá někdo, kdo se dívá z povzdálí, nevidí celek, zato si užívá všech detailů.
Někdo, kdo si v tuto chvíli uvědomuje, že svět není samozřejmá, nudná kulisa našeho života, ale člověk pozorující. S dětskou zvědavostí sleduje scenérii a napjatě čeká, jaké překvapení nám život pohodí před oči tentokrát.
Realita je bombastická. Netradiční a zábavná. Je těžké pochopit, jak všichni můžeme žít a brát to s vážnou tváří, jako kdyby životy nebyly jen poslepované kusy absurdního divadla tak, aby se maskovaly jako příběhy.
K této hromadě nepochopitelné zábavy přitom stačí tak málo. Stačí otevřít oči, pomalu a opatrně otevřít oči. Usmát se na svět kolem sebe, a pak je už nikdy nezavírat.