Barča mi říkala, že jednou budu na spolubydlení s Rumunem a Indkou vzpomínat a říkat si: "jaké to tehdy bylo, bydlet s Rumunem a Indkou!", a má určitě pravdu, protože je to přesně ten zážitek, který začne být vtipný hned po tom, jak skončí, a naše mysl se s takovýma vypořádává pomocí šíření historek.
Už teď, na sklonku, pár dní zbývá do zběsilého úprku, mám tendence se smát, když ne nahlas, tak aspoň pozvednout koutky při vzpomínce na spíš neartikulovaný křik spolubydlící při jejích hovorech na skypu, pokud teda zrovna aspoň trošku fungoval náš obstarožní router, který po jejím přistěhování zažívá kruté časy. Totiž když jsem se vydal do hlubin jeho administračního rozhraní, trochu přitáhnout pomyslné internetové kohoutky s ďábelským pocitem Bastard Operator From Hell, zjistil jsem jen, že onen druhý spolubydlící již takto učinil. Možná to byl důvod frustrace této dívky, která s nesmělým výrazem dokázala zamořit byt intenzivním zápachem spáleného jídla, a směle tak konkurovala osamělému řemeslníku, který poslední týden pracuje na chodbě na dvou balkonových dveřích, a se svou aromatickou barvou pomáhá nořit osazenstvo baráku do příjemně zasnělé atmosféry začínajícího jara.
Život je neúnavná šinoucí se změna, život sám o sobě, takže bránit se je blbost, nejde, nefunguje. Já naopak, podporuji tento nevyvratitelný fakt, a jednou za čas seberu nakumulovanou energii potenciálu změn a pošlu se někam. Posílám se dál. Vezmu svou hrstku neohrožených a pod příslibem dobré zábavy, vrhám se na první krabici. Za chvíli je po všem a vítězné pivo.
Někdo cestuje pěšky, někdo na kole, ja cestuju v bytech. Brno mám křížemkrážem prostěhované, surfuju na vlnách občanské vybavenosti přilehlých ulic, ochutnávám hyperlokální pivo, poznávám jednotlivé budovy, stromy a cesty. Na sítnici vypálen nejeden pohled z okna, v paměti zapsána sbírka vůní míst. Sebou si berouc pokaždé trochu míň věcí do auta, a trochu víc věcí v hlavě, pouštím se do další Změny a otevřeně doufám, že tahle aspoň chvilku vydrží.