"Už mi neplatí šalinkarta, ale co, náš gauč je super," napadá mě, když z něj operuji svůj život. Mám opět svůj operační gauč k dispozici, poněvadž; toto slovo jsem jaktěživ; toto také ne! – nepoužil dříve ve svých denících, tím jsem si jist, dokonce ve vší své psané formě bych instancí poněvadž a jaktěživ nacházel poskrovnu! Poněvadž tedy návratil jsem se z výletového času kdesi nedaleko od Brna, tím zapříčiněna má znovuvznikající možnost operovat život gaučem byla. Byl to dobrý čas, ten čas výletový. Hodně přemýšlení, docela dost chození a hlavně naprosto dechberoucí příroda ve formě lesů, luk a ostatního. Lesy byly milé a měkké, velice příjemné na pohled i na průchod, a to se sotva zmiňuji o jejich vůni, i ty tmavé a neproniknutelné však působily jako lesy na svém místě. Příroda byla navíc bohatě různorodá, a tak se vášnivý pozorovatel faunoflóry při koukání kolem sebe nenudil ani trochu. Na některých místech se sice projevovala snaha ostružin či kopřiv o ovládnutí světa, většinou jsem ale nacházel stále nové rostliny s květy chlupatými a kulovatými a pak zase s plody na podnose, věc co je jako kopřiva ale nežahá to, jedlý kaštan!, no prostě sláva diverzitě, hlavně když není nuda.
Vyjma přirozena přírody jsme viděli i umělosti ve formě 2 zřícenin hradů, ze kterých se nedochovalo téměr nic. Byly to velmi staré hrady. Též jsme měli možnost spatřit lidskou rukou vytvořené vodní dílo, ve kterém se udržovala pitná voda. Skolili jsme jednu celou rozhlednu a upnuli svůj zrak k širému okolí.
Ach, ty nádhero širé krajiny moravské! V dokonale jasném letním dni vybízíš k hledění po své tváři!
Slunce nám umožnilo na vlastní oči naplno pocítit všech barev a tvarů světa vůkol nás. Barvy všech druhů kopců a stromů i jiných rostlin zářily během našich výletových příhod a se západem slunce přicházely barvy nové a nové, až přišla noc a všechny barvy odešly, protože fotoreceptory v očích, díky kterým vidíme i při slabém světle, neumí rozlišovat barvy. Čas na hvězdy! Čas na dilatované zornice! Čas na drobná zranění a škody způsobené špatným odhadem polohy nestacionárních i stacionárních entit v osobním okolí!
Když už mluvím o entitách, lesy výletového mikroregionu byly nadité poživatelninami, při obstarávání potravy jsme tak řešili pouze neustálé distrakce agresivně se nabízejících ostružin při snaze o sběr hub. Ku oddechu všech zúčastěných se ale empiricky ukázala slučitelnost těchto dvou misí. Večery tedy patřily vaření, smažení, dokonce se i opíkalo, to bylo po tom, co jsme založili oheň a stali se tak těmi nejdůležitějšími v našem kmenu, po tom, co osud jejich padl do rukou našich, protože my jsme ovládli živel dobra i smrti, mohli jsme jim dát chléb a stejně snadno jim dát pomalu a bolestivě zahynout. Kmenové společenství našeho ubytování přijalo naši dominanci bez nejmenších výhrad, nikdo se nesnažil nám v našem počínání bránit. Proopíkali jsme se až do temné noci, kdy jen neznatelný proužek rudé záře za obzorem připomínal našim srdcím, že tady s námi býval den, po jehož odumřelých zbytcích teď skáčeme za bujarého veselí špekáčku.
A tím by to mohlo vypadat, že to končí. Není tomu tak, dobrodružství pokračuje dál. Ačkoliv tu už s náma nějakou dobu tohle léto je, není ještě u konce, ještě nám může ukázat, zač je toho loket, věřit v něj! Hluboký nádech vprostřed letního dne nám umožní pocítit tepla, světla a něco z toho organična, co se odpařuje z povrchu Země. Léto funguje – dobrodružství pokračuje dál! Alespoň než se vymyslí nová záminka pro konverzi života v posloupnost napínavých příběhů s komediální dějovou linku plnou nečekaných maličkostí a zvrácených zvratů.