Zatímco já jsem si užíval svou první vědeckou párty v životě (rozuměj konferenci), má drahá polovička zařizovala přestěhování našich věcí a životů do nového působiště v Brně. Odměnou za to jí měl být příslib nekonečného vedra, moře a souvlaki na Krétě, ostrově kdesi na jih od Řecka. A stalo se! Prvního července jsme se šťastně shledali v malinké příletové hale letiště kousek od Iráklia (někdo tomu říká Hérakleion. Třeba já.) a dobrodružství bylo započato.
První den tedy Hérakleion. Moře tam nebylo úplně koupací, ovšem vedro tam měli a souvlaki (maso na tyčce) jsme si taky dali, takže 66 % denního plánu splněno bylo. Po jídle jsme dostali několik porcí krétské pohostinnosti — nějaké sladkosti a raki. Raki (tradiční lokální pálenka z hroznů) se po jídle rozdávala i v dalších hospodách, kde jsme jedli. Věděl jsem od svého řeckého vedoucího, že odmítnout tento nápoj (tradičně doma pálený) by mohlo krétského hostitele velice urazit, takže náš nově vznikající alkoholismus aspoň nebyl bez kvalitní záminky. Po setmění jsme se producírovali uličkami. Lidu a hudby všude kolem mnoho. My, vyčerpaní svým dosavadním životem (stěhování ani konference nejsou jen tak), jsme jen tak postávali u perverzní kašny se lvy chrlícími vodu ze chřtánů a pozorovali ty lidi a hudbu, než jsme z toho usnuli.
Autobusák v Hérakleionu připomíná údajně ten na Vsetíně, říkala Barča. Na hlavní město Kréty je vskutku impresivně malý, ovšem Kréta má dvě a půl silnice a podobný počet spojů, takže to do sebe všechno zapadá. Ovládnout lokální nádraží se nám povedlo, nakonec jsme i vyjeli, hlavně teda díky týpkovi se seriózním výrazem ve tváři, který pískáním na malou píšťalku rozehnal davy lidí a aut kolem autobusu. Jeli jsme na západ, do pobřežního městečka Rethymnon. Před odjezdem z iraklionského hotelu se nám tam podařilo s masivní slevou booknout plážový hotel v centru, takže ano, dnes už moře vyšlo! Vyvalili jsme se pod slunečník a vegetili spolu s litr a půl objemnou flaškou rudého krétského vína, které mi v nějakém ze svých tónů chutí připomínalo belgické triple ale. Navečer jsme si dali souvlaků jen v lehce pochybné fast food lomeno restauraci. Předcházelo tomu bloudění malými uličkami rethymnonskými a návštěva festivalu krétského jídla, kde se ukázalo, že tam prodávají úplně jiné věci, než běžné jídlo, ale vyžrali jsme alespoň většinu ochutávek. Z těch bych vypíchnul stánek se sýrem — tam jsme měli možnost ochutnat většinu z mléčných výrobků zmiňovaných v průvodcích po Krétě. (Check!)
Vedro bylo tento den taky, takže jsme prožili stoprocentní krétskou satisfakci.
Probuzení v Rethymnu bylo zjemněno zbývajícím červeným vínem ze včerejší pláže. Dnes jsme chtěli získat auto a odjet pryč z měst, někde na ten krásný jih Kréty, o kterém všichni mluví tak pěkně. Po chvilce googlení začalo být jasné, že nejjednodušší bude prostě přijít do půjčovny a ptát se. "Máte auta? A mohli bychom je vidět?" Tento plán vyšel. Půjčovnu jsme zvolili podle sympatií a auto podle dostupnosti. Nejlevnější auta nebyla, tak jsme dostali Fabii s dobrou slevou. "It's a Czech car!", nadšeně nám říkal půjčovatel. My jsme nadšeně přitakali, všechno to totiž vyšlo tak nějak samo, s autem zrovna někdo přijel, pár minut ho čistili a hned pak jsme už mohli nasednout a odjet. Žádné zbytečné cavyky ani hrůzy, kterýma nás děsili známí a průvodci, nepřišly.
Barča si nejdříve oťukala řízení na provozu v Rethymnu, což vyvrcholilo v zastávku u zavřeného Lidlu o pět minut později. Z jejího obličeje se daly vyčíst stopy nejistoty a lehkého zděšení. Nicméně nenechala se porazit, a za dalších nějakých patnáct minut jsme pobíhali po mínojském pohřebišti kdesi za městem.
Byly to díry v zemi. Úhledně upravené, s pěknými vstupy, nicméně opravdu jen a pouze díry v zemi. "Mínojci, go!", křičel jsem z díry, abych vzdal hold nejstarší civilizaci v Evropě. Pečlivě jsme prolezli díry které nezahrnovaly příliš mnoho hmyzu, a po této krásné aktivitě jsme to zapíchli do přícestní restaurace (nazvali jsme ji pracovně "motorest") hnedka za dvěma rohy. Obsluhovala nás tak dvanáctiletá holka, která uměla docela dobře anglicky (takové to, když člověk mluví jako indián ze starého filmu, a protějšek odpoví perfektní angličtinou) a postupem času nás obšťastnila dvěma porcema řeckého salátu. Když říkám porce, myslím tím několik lopat zeleniny v půllitru olivového oleje. OK, s lopatama to možná trochu přeháním, s olejem vůbec. Nasávám olej chlebem a bručím si blahem.
Zbytek cesty "na jih" byl daleko dobrodružnější. Při obědu v motorestu jsme si vybrali hotýlek v Plakias, pobřežní vesnici tak nějak po směru naší cesty. Těsně před tímto místem je soutěska Kourtaliotiko, kterou je nutno projet. Jako cesta je to docela pěkná, asfalt, dokonce i ta svodidla tam dali! A ty výhledy. Všude kolem nás hory, blízko hory, daleko hory, hory s nějakým domečkem až úplně nahoře. A na horách pusto, minimum vegetace, drsnost v jižanském pojetí. Užívám si tento výhled každým kouskem svého těla, zatímco Barča připocená k sedadlu našeho nového pojízdného zařízení vybírá serpentiny s reflexy pouštního kojota. Stále nezvracím.
A zvládli jsme to až do Plakias, bez škrábnutí auta či duše spolucestujícího. Náš hotel je asi deset metrů od pláže, tak se rovnou vrháme do toho slavného jižního moře (Libyjského) a je studené! Vázně, teplota je o stupeň či pár nižší než ve vodě na severu. Tož plavem a je nám fajn. Kol dokola výhled na útesy a pobřežní městečko s poloprázdnými plážemi. Romantika level o pár řádů výš, než v resortních lokacích při severu. V našem hotýlku dostáváme jako přivítání jednu karafaki raki, kterou poctivě pijeme — přece neurazíme lokálního hostitele!
Plán na následující den je "tak trochu relax". Chceme vidět horský klášter v Preveli a nakouknout do přilehlé soutěsky "tam někde poblíž". Ke klášteru řídím já — a ti z vás, co mě znají, jsou možná lehce v šoku z úspěchu této mise. Ale ano, je to tak, také jsem si zajel své serpentiny a dojel až na útes nad mořem, kde stojí zrestaurovaná verze kdysi hodně starého kláštera. Je to tak trochu jako všechna ostatní místa tohoto typu. Zdobená oltářní místnost s křesťanskýma artefaktama, svatě se tvářící vrátný a návštěvníci, kteří vidí kostel zevnitř podruhé v životě, fotící si všechno co vypadá důležitě. Mi se na onom místě nejvíc líbila sbírka zvířátek (živých!) a jeden fakt velký kaktus, co se jim tam plazí po zdi. Tedy pokračujeme na plán #2, výlet do soutěsky. To není úplně lehké, protože ji nemůžeme úplně najít a nakonec se procházíme dolů k moři, kde je palmová pláž. Ta údajně shořela a nejsou tam žádné palmy, ale není to zcela pravda, palmy tam jsou — i když ne přímo na pláži, ale až v "palm forest", který začínal hnedle za tou pláží.
Pro sestup k moři jsme museli překonat poměrně nevybíravou trasu po šutrech směrem dolů. Fakt, že na útese nad pláží se nachází placené parkoviště, je vtipný hlavně díky přívalu vyčerpaných dovolenkářů funících v posledních metrech před vrcholem útesu. Když jsem se vracel, pochopil jsem, a také jsem funěl. Palmová soutěska byla šílená, zcela nová tvář Kréty. Po pár set metrech turistického chodníčku se cesta stočila podél řeky, časem se s ní začla tak trochu prolínat. Všude kolem (krom palem) i další zeleň, stromy a keře, přičemž říčka se linula zařízlá uprostřed mocných skalisek (ze kterých jsme právě slezli). Došli jsme tak daleko, jak to jen šlo. Na konci nás čekalo jezírko, ve které jsme se vymáchali a ano… bylo sladké!
Před cestou zpět na vrch jsme se posilnili dakosem. To je suchar. Na sucharu rajčatová kaše, oliva, sýr a všude kolem olivový olej. Bylo to dobré, nicméně na další pokračování nás to nepřipravilo. Když jsme se dostávali na checkpoint #1 (placené parkoviště nad pláží), přišel Silný vítr. Tento vítr nás provázel celou cestu zpět k autu. Kymácel s náma, házel, házel po nás hroudy písku, zaslepoval a působil bolest. Bylo to tak překvapivé, že jsme se museli strašně smát, zatímco bolest nás bičovala k nadlidským výkonům. Možná teda byly lidské, ale docela to přidalo k naší představě "náročné cesty zpět na vrch".
Cestu zpět řídila Barča, páč umí držet volant pevně. Vrátili jsme se do našeho hotýlku v Plakias; díky naším schopnostem jsme si vyjednali další noc i s týpkem, který nemluvil jazykem našeho kmene. "One night extra", zvolal nadšeně, když pochopil, že chceme extra noc (tato mezinárodní slova bych si měl někde poznačit a použít je, než přijdu k lidem se zbytečnýma rozvitýma větama). V Plakias byl také Silný vítr. Chvilku jsme se pokoušeli plavat, což bylo to extrémně vyčerpávající. Po několikahodinové túře jsem již neměl mnoho sil na plavání proti větroproudu. Mé oči byly rudé a mé nosohltanové sliznice vyleptané aerosolem soli. Vyvalili jsme se na pláž jako vyvržené vorvaně, když přišel poryv Větru a velice nevybíravým způsobem nás pokryl silnou pískovou vrstvou. Za doprovodu osvěžující bolesti se nenápadně přesouváme do hotelu i s polovinou pláže na těle. Satisfakcí za prožité útrapy je velice levný bufet, který se nám vnutil při hledání večeře. Chutná jako všechny ostatní bufety mého života, takže O.K.
Pokud vítr přestane, další den se budem válet na pláži, žejo. Říkali jsme si. Ono ale foukalo dál, foukalo celou noc, bylo to hlučné a docela děsivé, a když jsme šli ráno do pekárny a supermarketu pro snídani, museli jsme nabíhat proti směru fukotu, abychom zůstali na chodníku. Takže asi se nebudem válet na pláži, asi zkusíme něco jiného z našich plánů. Chtěli jsme zkusit nějaké to vnitrozemí, dostat obrovské a chutné jídlo za mizivou cenu v zapomenuté vesnici, pozevlit, možná něco málo vidět, ale hlavně tak nějak v klídku. Dojeli jsme do Patsos, po asi nejhroznější cestě, kterou jsem doposud v životě viděl. Úzká cesta po serpentinách byla tentokrát vedena bez bezpečnostních prvků, ale Barča jako zdatný auto kovboj dovedla naší čtyřkolovou klisnu až před sympatickou tavernu ve vnitrozemské díře. Plán na dnešek se vyvrbil jako návštěva soutěsky svatého Antonia, před kterou jsme se chtěli jen lehce posilnit. Seznámili jsme se zde s Vasilisem, ex-příslušníkem zvláštních jednotek NATO, který pochopitelně znal Českou republiku. Všichni na Krétě totiž znají naší malou zemi. Většina z lidí, se kterýma jsme se dali do řeči — což byla většina lidí, co nás obsluhovala/ubytovávala/byla poblíž — byli alespoň v Praze. Jeden týpek (z hotelu v Rethymnu) v Karlových Varech a náš domácí v Plakias dokonce v Ostravě. Škoda, že neuměl anglicky. Zeptali bychom se ho totiž rádi, co, chudák, dělal v Ostravě.
Vasilis z Patsos v Ostravě asi nebyl, ale vynahradil nám to nadšením do všeho ostatního. Jeho životním posláním se stala propagace jeho vesnice, ke které vytvořil prospekty a webové stránky. Taky nabízel ubytování ve svém domě, kde jeho matka vařila a on se bavil se zákazníky a provázel je po okolí. Žádné jídlo prý nekupují, protože mají farmu a všechno jde sehnat v okolí. Skoro jsme se tam ubytovali, ale nakonec naše touha po městě, moři a sociální diverzitě převládla. Šli jsme ale soutěskou Antonia k jezeru Amari. Chodilo se vzhůru dolů po šutrech a po žebřících, říčka uprostřed mizela a pak se zase objevovala za doprovodu ansámblu žabek prchajících před naším pochodem. Bylo to takové mile dobrodružné, člověk se namakal více než v palmové soutěsce, ale vyčerpávající to úplně nebylo. Výhledy stály za to. Konec cesty byl u docela hnusného blátojezera, nad kterým se tyčily svahy s pasoucími se kozami. Asi jsme nešli dostatečně daleko, páč to jezero se pak táhne dál a je prý největší a nejkrásnější na Krétě. No, zato jsme si tu soutěsku prošli zpátky, a stihli jsme to do protisměru ještě rychlejc než po směru.
Spali jsme opět v našem oblíbeném hotýlku v Plakias. Přiřítili jsme se tam až za tmy s "one night extra!" a pán se smál a tu noc extra nám teda ještě dal. (Za slevovou cenu!) Večer jsme vypili mnoho raki (našli jsme takovou milou hospůdku s česky-polsky-německy-srbsky-[doplňte]-mluvícím Řekem, který si připíjel poctivě se všemi hosty), abychom ten náročný den udělali ještě náročnější (opravdovější).
Ráno dalšího dne foukalo stále a my jsme už byli tak nějak rozhodnutí odjet na sever, pomalu se připravit na vrácení našeho vozu do rethymnonské půjčovny. Cíl tedy byl ubytovat se poblíž Rethymna.
No nejprve jsme prozkoumali písečné duny s květinama na východě plakiaské pláže. Pak jsme chtěli dát ještě trošku koupáníčka na jižanském kraji Kréty, tak jsme zajeli někde (mířili jsme na Damnoni beach). "Někde" se ukázalo být resortem vytesaným do skály. Hotelový komplex s podtitulem "palác ve skále" byl milou kuriozitou (viděli jsme tam karetu, z čehož je Barča nadšená ještě doteď). A na druhý pokus (druhá odbočka) nám ta pláž už i vyšla a tak jsme se párkrát čváchli někde mezi Damnoni a Amoudi plážema. Byly tam pěkné skály a rybičky a taky jsme se prostě nedokázali ubránit nadšení a nasbírali jsme pár kilo pěkných kamínků. Vítr byl jen částečně otravný, takže to beru jako důstojné rozloučení s jihem jihu.
Na cestě vesnicema se nám poštěstilo najít milou tavernu (ony všechny ty taverny tu jsou takové milé, takže ten přívlastek je asi nadbytečný), kde nám pouze lehce strašidelná řekyně nabídla jídlo. "Šneky!", zvolali jsme po anglicku. "Snails for both of us!" A tak jsme dostali šneky. Mísa plná mrtvých měkkýšů v rajčatové omáčce ("tradiční rajčatová omáčka z Kréty. A speciální přísada… olivový olej!") byla určitě strašidelnější než paní servírka. Prvního šneka jsme tahali asi pět minut. Pak jsme dostali párátka a do půl hodiny jsme měli snědeno! No, bylo to velice netradiční. Chutnalo mi to, ovšem že bych kvůli tomu musel provádět šnečí genocidu ve své vlasti, to zas asi ne.
Zbytek cesty jsem si piloval své řidičské zkušenosti, které jsou teď Kréta level (certified). Má přítelkyně byla statečná a už nevypadala ani moc vyděšeně. Nejzábavnějším prvkem bylo asi zastavení na křižovatce z důvodu přechodu stáda ovcí.
Tedy dojeli jsme až na místo. Dnešní místo je kemp Elizabeth u Rethymna. Bungalov s klimatizací zasazený v zahradách s bambusama a křovím s velkýma růžovýma a bílýma kvítkama. Kemp má pláž a ta vypadá docela solidně, ale pozor, dnešní specialita jsou opravdu solidní vlny. Nemůžeme odolat a skáčeme ve vlnách tak dlouho, že na nás jde mořská nemoc, skáčeme dále, radujeme a smějeme se a večer, večer mi je už solidně blbě. Koukám do svého talíře se smaženým králíkem (v louži olivového oleje) a do řeckého salátu (je tam taky!) a dělám vše pro to, abych smrtelně neurazil sympatickou slečnu servírku. Naštěstí po jídle dostáváme raki karafaki a můj svět se opět uklidňuje (oni ví, proč to s tou raki dělají).
Poslední den výletu jsme hnedka po vrácení auta zosnovali plán nezůstat vzhůru celou noc při čekání na ranní let, ale booknout si hotel kousek od letiště v Irakliu. Do Hérakleionu jsme měli namířeno navíc i kvůli archeologickému nalezišti nejstarší evropské civilizace, která žila na tomto ostrově. Navštívili jsme vykopávky paláce ve Knóssu. Knóssos není takové to archeologické naleziště, kde jsou jen díry v zemi s deseti centimetry odkopaných zdí s tunou popisků. Zde jsou prázdná místa vyplněná betonovými zdmi a umně umístěnými tvárnicemi s čerstvým nátěrem. Rozloha celého labyrintu Knóssu je tak velká, že se nám to po tom všem nechtělo ani moc celé prolízat. Vyzbrojeni flaškou ouza jsme zvládli poobdivovat to nejpikantnější z mínojských stavebních návyků a nakonec se celkem spokojeně rozjeli vstříc středu města na vytouženou poslední večeři.
Měli jsme radost, že se nám povedlo sehnat docela dobré mořské potvory. Bylo jich mnoho, roztodivných tvarů a barev, chutí, konzistencí a tak dále. Číšník Česko znal, žejo, byl v Praze před dvanácti lety na líbánkách. Dostali jsme raki a meloun a tak byl tento finální gastronomický zážitek hoden zakončení naší poutě. Poslední zbytek znamenal dopravit se do hotelu a z hotelu na letiště. Obojí jsme zvládli pěšky, páč letiště v Irakliu je opravdu v Irakliu, ne sto kiláků za městem, jak to občas bývá. Milý příletištní hotel vypadal jako retro ubytování ze starého filmu. Akorát po vypití většího množství ouza se ukázalo, že poslední večeře nebyla poslední večeře. Ještě v jednu ráno jsme navštívili krásný pseudo-fastfood s širokým výběrem všeho a dostali zde pitu s masem. Bylo tam překvapivě plno a živo, stejně jako venku na ulicích. Naše obavy, že mezi hotelem a letištěm bude nuda se tedy nenaplnily, a my jsme se prochlastali skoro až do rána. Po tříhodinovém spánku jsme se rozloučili v hotelu, vzali bágly, zbytek ouza a došli na letiště.
Byla vlahá krétská noc. Stihli jsme před bezpečnostní kontrolou ještě pár loků z lahve, jejíž zbytek byl ponechán osudu. Osudu lahve, kterou už nezvládli dopít.