Recenze na knihu

Lidé mají rádi systémy. Pravidla a stereotypy, postupně slepované do větších a větších celků, nám v podstatě umožňují žít každodenní život, chrání nás před vyčerpávajícím rozhodováním na každém kroku a pomáhají mezi sebou koordinovat individuální kousky snah každé lidské bytosti. Já nejsem úplně velký fanoušek do stereotypů, většinou když nějaký identifikuju, zhodnotím, že mě v mém životě spíše omezuje, než aby ho učesal do roviny větší efektivity. Tím ale nechci říct, že bych neměl rád systémy a formy. Co mám ovšem daleko radši, je jejich ničení. Postupná destrukce formy na místě správném a neočekávaném donutí přemýšlet i lidi, co to už s touhle činností dávno zapíchli.

"Dej holce jméno" od Lukáše Vavrečky je kniha, mnoho z knižních stereotypů v ní ale nenajdete. První kapitola je psaná bez vět, je to čistý proud slov vypravěče, volně veršovaná stať extrahovaná z mysli hlavní postavy. Kapitola druhá nás zavede k rozhovoru dvou lidí. Na první pohled je kniha takto strukturovaná do dvou alternujících literárních forem, to je ale jen chutný předkrm pro dobrodruhy. Při bližším sžití zjišťuji, že celková forma světa příběhu dostává dost zabrat. Kdežto v běžných kusech literatury je čtenář zaveden do familiérního systému kapitol a lineárního vyprávění, aby mohl vstřebat cizí myšlenky bez vážnějšího zakašlání, zde je zaveden do postranní uličky potemnělého Brna, a je pak na něm, aby si poradil, aby začal slepovat útržky realit a vytvořil si obraz světa sám. Jsem velký fanoušek rozbíjení očekávaného, vytváření libovolna, ničení forem, ale toto je první kus umění, který mi takový zážitek zprostředkoval ve smysluplné rovině příběhu. Tím ale vůbec nechci říct, že by Lukáš Vavrečka ničil formu nedostatečně, to ne, L. V. je naprostý formální vandal! Krása jeho díla ovšem tkví ve vandalismu promyšleném a uzavřeném, takže na poslední stránce už budete zcela určitě vědět. Na přebalu knihy jsem se dozvěděl, že budu číst detektivní příběh. Tento fakt se mi opravdu ukázal být časem pravdivý, ale to už jsem za sebou měl pátrání vlastní. Pátral jsem mezi postavami, mezi jejich příběhy, měl jsem touhu pochopit, co se tady všude děje. A jak mé pátrání po listech knihy pokračovalo, i postavy v ní to pousouvaly kupředu.

Ovšem co by to bylo za recenzi, kdybych se celou dobu plácal po formě a ani slovem nenahlédl pod skořápku vyprávění. Jaký je duch? Jaká je atmosféra? Hlavním hrdinou knihy je spisovatel a hlavními postavami jsou ženy. Postupné rozplétání klubka příběhů ve snaze objasnit smrt dívky z prvních stran se děje na pozadí životů mentálně rozviklaných jedinců z brněnských lokálů. Avšak kdo z nás je vlastně úplně normální, napadne člověka. Složité mezilidské vztahy jsou v knize hýčkány a vyvíjeny. Nabízí se pohledy do intimního života, do přemýšlení postav, sledujeme jejich jednání (a obzvláště pak hlavního hrdiny) a napadá nás, do jaké míry si všichni hrozně komplikujeme život jen proto, abychom jej opravdu žili. Příběh se graduálně dostává pod kůži s tím, kolik toho víme o jeho postavách. Jaké je to vůbec je, být spisovatelem, který píše o spisovateli? Jaké je to být spisovatelem, o kterém píše spisovatel? Jak moc krutý na něj bude? A jak moc mají ti dva vlastně společného? O špetku více reálií, než bych označil za nutné, dodává na sugestivitě a podněcuje pochybnosti. Mrazivý pocit z inkluzivity světů.

Bylo to po dlouhé době, co jsem se rozhodl sáhnout po knize. Knize papírové, knize neodborné a knize "beletristické". (To slovo beletristické dávám do uvozovek, protože pořádně nevím, co vlastně "beletrie" znamená, a i kdybych to věděl, tak bych si nebyl jistý, jestli ho můžu použít.) A nebyl jsem vůbec zklamaný! Ach ano, právě naopak. Tento výtvor je křupavý podněcovač fantazie a myšlení, a tak ode mně dostane rovné všechny hvězdičky!