Pozvolna přibývá lidí v parku, na ulicích a na večer. Jako by ty první symboly jara vytáhly lidi z jejich zimních ulit, ještě ne zcela komfortním teplotám navzdory. Asi to nedělají schválně, řídí je nevědomá část jejich mozků, které ale neodporují, proč by měli. Nejdříve se oteplí přes den. To je jasné, to lidé dokonce komentují. "Je tam strašné vedro" "Vem si jenom mikinu" "Konečně slunce. Teplé slunce" Stromy se začnou nabíjet, aby přes tu nejméně očekávanou noc explodovaly do boje pomocí trsů listů a šíleně vonících květů. Tak daleko sice ještě úplně nejsme, nevyhnutelně to tam ale směřuje. Na vlně otepleného vzduchu se nesou první molekuly zeleného a živého, vnikají do našich čuchových orgánů a spouští vlnu reakcí, při kterých se připravujeme na jaro společně se zbytkem přírody. Už vím, že jaro je teď nevyhnutelné. Vím to, protože sleduju signály stromů, vzduchu, ptáků i vlastního těla. Mé srdce chce objímat probouzející se život za okny duše. Můj čich je vyostřen na rozpoznávání dalších malých překvapení, které tak nějak každé čtvrtletí v hlavě mírněpásového obyvatele této koule života vyvolávají nějakou množinu pocitů ohledně světa tam venku. Pokaždé je to změna. Někdo je nemá rád, někdo jo, někdo si jich nevšímá a někdo už pár týdnů před prvními stopami leze na nejvyšší pozorovatelnu své duše, aby uvítal nové a čerstvé, ať už je to příliv nebo odliv života, příliv nebo odliv tepla, světla, nebo listů na stromech.
Žiju v zemi poklidné a vyrovnané, a můžu si tak vybrat, do jaké míry se nechám rozhodit světem kolem sebe. Je to krásný benefit, zřídkakdy oceňovaný člověkem, jenž na něj něvědomky spoléhá. Mám se super extra bezpečně. Když jsem doma, jsem ve svém systému klidu a jednoduchosti. Mohu čůrat, kdy chci, mohu jíst, mohu spát nebo prostě tupě čumět z okna na kočičí gang, který se nám prohání na dvorku. Nebo čumět z druhé strany na lidi vycházející z parku, zvracející do parku, utíkající na ujíždějící trolejbusy a tramvaje. Jsem velice šťastný člověk, protože když se nechci mít na pozoru, nemusím. Mohl bych si tady klidně pustit smyčku všech kdy vyrobených seriálů a v poklidu umřít na sebezanedbání.
Pak je tady svět venku, který se zas tak moc neliší. V podstatě si stačí osvojit pár jednoduchých sociálních pravidel a lidé vás nebudou brát jako člověka, ale jako součást společnosti. Málokdy se vůbec vyskytne někdo s potřebou vás oslovit. Jaká nebezpečí nám tedy hrozí v restauracích při osamocených obědech se třemi prázdnými židlemi, při kolektivně napjatém čekání na zelenou, při noční procházce, při jízdě výtahem, při sezení na vrcholu kopce, když pozorujeme západ slunce? Člověk se musí kvalitně zasnažit, aby ho společnost kolem něj měla potřebu utlačit, vyslovit a rozbít jeho den s představou o kvalitním bytí. Pokud už takovou potřebu společnost má, tak člověk z poslední věty nejspíš překročil práh aktivace samoregulace lidských uskupení. Pak nezbývá než fandit společnosti, aby procitla z anonymity skupiny a stala se lidmi s individuálním přístupem k akci. Pokud ale nepůsobíme problémy? Můžeme prožít celý život bez zadrhnutí, povšimnutí, významu. Všechno bude klapat.
A teď přijde onen zvrat v mém psaní, otočka od nudy k extrémnímu a nepochopitelnému neuspořádání. Protože: svět je neuvěřitelně komplexní místo v každé své časoprostorové realizaci. My, lidi, s tím ovšem nemáme problém! Máme mozek, který funguje jako konstruktor reality. To znamená, že svými smysly nabereme hluboce ze studny aktuálního okamžiku, a náš mozek přijde s nejpravděpodobnější hypotézou o podobě světa tam venku (za očima, ušima, nosama, a tak dál) a nabídne ji našemu vědomí. Vědomí je už asi opravdu to, co jsme my, a tak od této chvíle záleží na nás. Můžeme hypotézu o stavu věcí přijmout, můžeme ji odmítnout, a můžeme s ní dále pracovat. Přijímání těchto hypotéz tvoří naprosto drtivou většinu z akcí vůči abstraktně nižším vrstvám našeho mozku. Spoleháme na jejich úsudek, šetříme tím čas a energii. Tyto nižší neurální obvody jsme si vycvičili někdy v dětství. Všudypřítomné aferentní vstupy ve správnou dobu pomáhají správně zapojit vše tak, abychom dali okamžitý smysl světu, především tomu vizuálnímu a sluchovému. Vyšší vrstvy pomáhají s prioritizací a co je prioritní, to probublá až k prahu vědomého zamyšlení: "co s tím? co dál?". Jako evolučně nepříliš děsivá, zato skvěle vynalézavá a utíkavá stvoření, jsme velice snadno vědomě zaujati především pohybem mezi statickým, nenadálými zašustěními v křoví a jinými spíše děsivými věcmi.
Už jsme ale velcí člověci a člověčky, žijeme ve svých strukturách, které jsou součástí jiných struktur, předstíráme, že jako společnost opravdu fungujeme, a tak některá stará pravidla, která si pomocí kousků zdrojového kódu v jádře svých pohlavních buněk předáváme, pozbývají důležitosti. Naše fascinace pohybem se překládá na nemožnost přestat zírat na televizi v hospodě za sice velice inspirativním, ale nedostatečně dynamickým partnerem v konverzaci. Náš skvělý a vyšperkovaný percepční filtr, díky němuž nás vzruší jen to, co by nás mohlo potenciálně zabít nebo jinak nepříjemně nabourat den, nám paradoxně způsobuje spíš neužitečnou slepotu ve věcech krásy a neobyčejnosti.
Můžeme se podívat kolem sebe a radovat se. Jednoduše mít radost z objemu nového a krásného kolem sebe. Snad každý pohled v našem životě nám dá možnost vidět tolik věcí; přírodních, lidskou rukou vytvořených, vlastních nebo cizích, to je jedno. Pointa je, že množství práce, času, myšlenek, energie, ve všem "všedním" je natolik obrovská, že to chce cvik, ignorovat krásu kolem sebe tak samozřejmě, jako to dělají dospělí jedinci našeho živočišného druhu. Vůně a barvy, srdce otevírající, duši inspirující. Krása. Hlasité ticho přírody daleko od lidí, šum aktivního světa kolem nás. Jednotky zvuků od všech lidí, každý z nich prožívající svou realitu, mající hlavu svou myšlenek a vidící i slyšící svět zcela odlišně od toho vašeho.
Přijďte navštívit váš "tento okamžik" a pozorujte svůj svět. Potlačte lítost nad tím, jak moc jste doteď ignorovali to nejvíce vlastní, co máte: svou vlastní realitu. Vstaňte, protáhněte se, usmějte se, a utíkejte do světa. Je tu jen pro vás až do smrti.
Napojit se na řeku života. Toť je proud událostí řítící se bez naší kontroly skrz časoprostorem, zakopávající o věci a lidi, o pocity a vjemy. Přináší nám tolik zajímavého, je tak nevyzpytatelná, někdy náročná, někdy nepříjemná, ale to nemusí znamenat nic špatného. Stačí být zvědavý a otevřený a nebát se zákrut a splavů. Stačí být. Ve chvíli, kdy se tohle napojení podaří, s obrovskou radostí v srdci můžeme poznávat okamžik po okamžiku, nezatíženi nejistotou a smutkem a chtíčem, aby byly věci nějak. Můžeme si povšimnout, že na našich rozhodnutích zas tak moc nezáleží, stejně jako na naší existenci a našich vlastních hodnotách. To je ale taky v pořádku, protože je to krutá pravda, kterou když se nám podaří obejmout, můžeme být zcela šťastnými (lidskými) bytostmi.