Změna "času" je bezesporu velice náročná pro lidi s bídným spánkem nebo nedejbože pravidelným denním režimem. Nové pořádky vnesené do každodenního cirkadiánního rytmizování životů můžou přinést nejeden divný pocit a vyvolat nejednu vlnu nevole. Pro nás ostatní toto může posloužit jako cvičení připomínající, jakým syntetickým lidským konstruktem měření času je.

Klasický případ. Je osm hodin večer. Ovšem je po změně času a není těžké odhalit, že ta osmička není pravá, vždyť jde cítit jako sedmička! Cítím že je sedm hodin a klam změny ignoruji velkoryse a s nadhledem. Je to tak! To číslo na hodinách je zcela vymyšlené. Věci, co jdou dělat v sedm, jdou dělat i v devět, ve dvanáct, snad i ve čtyři ráno, budeme-li chtít takto prožít svou novou dnešní čtyřku!

Hodiny nám říkají, jak bychom se měli chovat. Avšak daleko větší zradu na sebe lidstvo ušilo prostřednictvím konceptu vpravdě ďábelského, nazývaného "dny v týdnu". Bylo na čase si už konečně uvědomit, že dny v týdnu nemají skoro žádný význam. Krom toho zjevného, kdy nějaký den musíme udělat nějakou věc, případně je nám něco uděláno, tak ne, dny v týdnu nemají žádnou barvu, žádnou vůni a ještě se tak drze opakují v cyklu po sedmi.

Neděle je krásný případ, protože neděle je líná, zpomalená a zavřená, její večery jsou notorickými zdroji neklidu a příprav na jejího ještě méně oblíbeného následníka. Tolik implicitních předpokladů, jejichž existence v mé mysli slouží jen pro zakotvení v toku času. Být připraven na souboj v divočině! Protože v neděli mě napadne zcela něco jiného než v pondělí.

Co se stane, když se vzbudíte v neděli a prožijete celý den, jakoby snad byla sobota? Nečekaný příliv extra štěstí do vašich životů zamává s vašimi základními hodnotami: dny nemají žádný význam! Můžete být stejně krásní, spokojení a šťastní kdykoliv!

Život je kontinuální série okamžiků. Začne, odehraje se ve své lineární rovině a skončí. Zbytečná klasifikace jeho částí a snaha šuplíkovat věci minulé i budoucí vede k permanentnímu napětí a nedobrovolnému neštěstí. Utišme hlas civilizace a přenesme se do světa, kde letní nebo zimní čas nemají žádnou váhu. Kdy pondělí je jenom stupidní označení pro 24 hodin dlouhé neštěstí lidí kolem nás. Nově nabytá schopnost ignorace všudypřítomných, však stále zbytečných a nezřídka zlovolných syntetických sociálních elementů je dalším krokem ke dlouhodobé, spokojené soběstačnosti.

Dobrou chuť, pokud právě obědváte?
Příjemné hejtování, pokud právě pondělíte!

Pozvolna přibývá lidí v parku, na ulicích a na večer. Jako by ty první symboly jara vytáhly lidi z jejich zimních ulit, ještě ne zcela komfortním teplotám navzdory. Asi to nedělají schválně, řídí je nevědomá část jejich mozků, které ale neodporují, proč by měli. Nejdříve se oteplí přes den. To je jasné, to lidé dokonce komentují. "Je tam strašné vedro" "Vem si jenom mikinu" "Konečně slunce. Teplé slunce" Stromy se začnou nabíjet, aby přes tu nejméně očekávanou noc explodovaly do boje pomocí trsů listů a šíleně vonících květů. Tak daleko sice ještě úplně nejsme, nevyhnutelně to tam ale směřuje. Na vlně otepleného vzduchu se nesou první molekuly zeleného a živého, vnikají do našich čuchových orgánů a spouští vlnu reakcí, při kterých se připravujeme na jaro společně se zbytkem přírody. Už vím, že jaro je teď nevyhnutelné. Vím to, protože sleduju signály stromů, vzduchu, ptáků i vlastního těla. Mé srdce chce objímat probouzející se život za okny duše. Můj čich je vyostřen na rozpoznávání dalších malých překvapení, které tak nějak každé čtvrtletí v hlavě mírněpásového obyvatele této koule života vyvolávají nějakou množinu pocitů ohledně světa tam venku. Pokaždé je to změna. Někdo je nemá rád, někdo jo, někdo si jich nevšímá a někdo už pár týdnů před prvními stopami leze na nejvyšší pozorovatelnu své duše, aby uvítal nové a čerstvé, ať už je to příliv nebo odliv života, příliv nebo odliv tepla, světla, nebo listů na stromech.

Žiju v zemi poklidné a vyrovnané, a můžu si tak vybrat, do jaké míry se nechám rozhodit světem kolem sebe. Je to krásný benefit, zřídkakdy oceňovaný člověkem, jenž na něj něvědomky spoléhá. Mám se super extra bezpečně. Když jsem doma, jsem ve svém systému klidu a jednoduchosti. Mohu čůrat, kdy chci, mohu jíst, mohu spát nebo prostě tupě čumět z okna na kočičí gang, který se nám prohání na dvorku. Nebo čumět z druhé strany na lidi vycházející z parku, zvracející do parku, utíkající na ujíždějící trolejbusy a tramvaje. Jsem velice šťastný člověk, protože když se nechci mít na pozoru, nemusím. Mohl bych si tady klidně pustit smyčku všech kdy vyrobených seriálů a v poklidu umřít na sebezanedbání.

Pak je tady svět venku, který se zas tak moc neliší. V podstatě si stačí osvojit pár jednoduchých sociálních pravidel a lidé vás nebudou brát jako člověka, ale jako součást společnosti. Málokdy se vůbec vyskytne někdo s potřebou vás oslovit. Jaká nebezpečí nám tedy hrozí v restauracích při osamocených obědech se třemi prázdnými židlemi, při kolektivně napjatém čekání na zelenou, při noční procházce, při jízdě výtahem, při sezení na vrcholu kopce, když pozorujeme západ slunce? Člověk se musí kvalitně zasnažit, aby ho společnost kolem něj měla potřebu utlačit, vyslovit a rozbít jeho den s představou o kvalitním bytí. Pokud už takovou potřebu společnost má, tak člověk z poslední věty nejspíš překročil práh aktivace samoregulace lidských uskupení. Pak nezbývá než fandit společnosti, aby procitla z anonymity skupiny a stala se lidmi s individuálním přístupem k akci. Pokud ale nepůsobíme problémy? Můžeme prožít celý život bez zadrhnutí, povšimnutí, významu. Všechno bude klapat.

A teď přijde onen zvrat v mém psaní, otočka od nudy k extrémnímu a nepochopitelnému neuspořádání. Protože: svět je neuvěřitelně komplexní místo v každé své časoprostorové realizaci. My, lidi, s tím ovšem nemáme problém! Máme mozek, který funguje jako konstruktor reality. To znamená, že svými smysly nabereme hluboce ze studny aktuálního okamžiku, a náš mozek přijde s nejpravděpodobnější hypotézou o podobě světa tam venku (za očima, ušima, nosama, a tak dál) a nabídne ji našemu vědomí. Vědomí je už asi opravdu to, co jsme my, a tak od této chvíle záleží na nás. Můžeme hypotézu o stavu věcí přijmout, můžeme ji odmítnout, a můžeme s ní dále pracovat. Přijímání těchto hypotéz tvoří naprosto drtivou většinu z akcí vůči abstraktně nižším vrstvám našeho mozku. Spoleháme na jejich úsudek, šetříme tím čas a energii. Tyto nižší neurální obvody jsme si vycvičili někdy v dětství. Všudypřítomné aferentní vstupy ve správnou dobu pomáhají správně zapojit vše tak, abychom dali okamžitý smysl světu, především tomu vizuálnímu a sluchovému. Vyšší vrstvy pomáhají s prioritizací a co je prioritní, to probublá až k prahu vědomého zamyšlení: "co s tím? co dál?". Jako evolučně nepříliš děsivá, zato skvěle vynalézavá a utíkavá stvoření, jsme velice snadno vědomě zaujati především pohybem mezi statickým, nenadálými zašustěními v křoví a jinými spíše děsivými věcmi.

Už jsme ale velcí člověci a člověčky, žijeme ve svých strukturách, které jsou součástí jiných struktur, předstíráme, že jako společnost opravdu fungujeme, a tak některá stará pravidla, která si pomocí kousků zdrojového kódu v jádře svých pohlavních buněk předáváme, pozbývají důležitosti. Naše fascinace pohybem se překládá na nemožnost přestat zírat na televizi v hospodě za sice velice inspirativním, ale nedostatečně dynamickým partnerem v konverzaci. Náš skvělý a vyšperkovaný percepční filtr, díky němuž nás vzruší jen to, co by nás mohlo potenciálně zabít nebo jinak nepříjemně nabourat den, nám paradoxně způsobuje spíš neužitečnou slepotu ve věcech krásy a neobyčejnosti.

Můžeme se podívat kolem sebe a radovat se. Jednoduše mít radost z objemu nového a krásného kolem sebe. Snad každý pohled v našem životě nám dá možnost vidět tolik věcí; přírodních, lidskou rukou vytvořených, vlastních nebo cizích, to je jedno. Pointa je, že množství práce, času, myšlenek, energie, ve všem "všedním" je natolik obrovská, že to chce cvik, ignorovat krásu kolem sebe tak samozřejmě, jako to dělají dospělí jedinci našeho živočišného druhu. Vůně a barvy, srdce otevírající, duši inspirující. Krása. Hlasité ticho přírody daleko od lidí, šum aktivního světa kolem nás. Jednotky zvuků od všech lidí, každý z nich prožívající svou realitu, mající hlavu svou myšlenek a vidící i slyšící svět zcela odlišně od toho vašeho.

Přijďte navštívit váš "tento okamžik" a pozorujte svůj svět. Potlačte lítost nad tím, jak moc jste doteď ignorovali to nejvíce vlastní, co máte: svou vlastní realitu. Vstaňte, protáhněte se, usmějte se, a utíkejte do světa. Je tu jen pro vás až do smrti.

Napojit se na řeku života. Toť je proud událostí řítící se bez naší kontroly skrz časoprostorem, zakopávající o věci a lidi, o pocity a vjemy. Přináší nám tolik zajímavého, je tak nevyzpytatelná, někdy náročná, někdy nepříjemná, ale to nemusí znamenat nic špatného. Stačí být zvědavý a otevřený a nebát se zákrut a splavů. Stačí být. Ve chvíli, kdy se tohle napojení podaří, s obrovskou radostí v srdci můžeme poznávat okamžik po okamžiku, nezatíženi nejistotou a smutkem a chtíčem, aby byly věci nějak. Můžeme si povšimnout, že na našich rozhodnutích zas tak moc nezáleží, stejně jako na naší existenci a našich vlastních hodnotách. To je ale taky v pořádku, protože je to krutá pravda, kterou když se nám podaří obejmout, můžeme být zcela šťastnými (lidskými) bytostmi.

Lidé mají rádi systémy. Pravidla a stereotypy, postupně slepované do větších a větších celků, nám v podstatě umožňují žít každodenní život, chrání nás před vyčerpávajícím rozhodováním na každém kroku a pomáhají mezi sebou koordinovat individuální kousky snah každé lidské bytosti. Já nejsem úplně velký fanoušek do stereotypů, většinou když nějaký identifikuju, zhodnotím, že mě v mém životě spíše omezuje, než aby ho učesal do roviny větší efektivity. Tím ale nechci říct, že bych neměl rád systémy a formy. Co mám ovšem daleko radši, je jejich ničení. Postupná destrukce formy na místě správném a neočekávaném donutí přemýšlet i lidi, co to už s touhle činností dávno zapíchli.

"Dej holce jméno" od Lukáše Vavrečky je kniha, mnoho z knižních stereotypů v ní ale nenajdete. První kapitola je psaná bez vět, je to čistý proud slov vypravěče, volně veršovaná stať extrahovaná z mysli hlavní postavy. Kapitola druhá nás zavede k rozhovoru dvou lidí. Na první pohled je kniha takto strukturovaná do dvou alternujících literárních forem, to je ale jen chutný předkrm pro dobrodruhy. Při bližším sžití zjišťuji, že celková forma světa příběhu dostává dost zabrat. Kdežto v běžných kusech literatury je čtenář zaveden do familiérního systému kapitol a lineárního vyprávění, aby mohl vstřebat cizí myšlenky bez vážnějšího zakašlání, zde je zaveden do postranní uličky potemnělého Brna, a je pak na něm, aby si poradil, aby začal slepovat útržky realit a vytvořil si obraz světa sám. Jsem velký fanoušek rozbíjení očekávaného, vytváření libovolna, ničení forem, ale toto je první kus umění, který mi takový zážitek zprostředkoval ve smysluplné rovině příběhu. Tím ale vůbec nechci říct, že by Lukáš Vavrečka ničil formu nedostatečně, to ne, L. V. je naprostý formální vandal! Krása jeho díla ovšem tkví ve vandalismu promyšleném a uzavřeném, takže na poslední stránce už budete zcela určitě vědět. Na přebalu knihy jsem se dozvěděl, že budu číst detektivní příběh. Tento fakt se mi opravdu ukázal být časem pravdivý, ale to už jsem za sebou měl pátrání vlastní. Pátral jsem mezi postavami, mezi jejich příběhy, měl jsem touhu pochopit, co se tady všude děje. A jak mé pátrání po listech knihy pokračovalo, i postavy v ní to pousouvaly kupředu.

Ovšem co by to bylo za recenzi, kdybych se celou dobu plácal po formě a ani slovem nenahlédl pod skořápku vyprávění. Jaký je duch? Jaká je atmosféra? Hlavním hrdinou knihy je spisovatel a hlavními postavami jsou ženy. Postupné rozplétání klubka příběhů ve snaze objasnit smrt dívky z prvních stran se děje na pozadí životů mentálně rozviklaných jedinců z brněnských lokálů. Avšak kdo z nás je vlastně úplně normální, napadne člověka. Složité mezilidské vztahy jsou v knize hýčkány a vyvíjeny. Nabízí se pohledy do intimního života, do přemýšlení postav, sledujeme jejich jednání (a obzvláště pak hlavního hrdiny) a napadá nás, do jaké míry si všichni hrozně komplikujeme život jen proto, abychom jej opravdu žili. Příběh se graduálně dostává pod kůži s tím, kolik toho víme o jeho postavách. Jaké je to vůbec je, být spisovatelem, který píše o spisovateli? Jaké je to být spisovatelem, o kterém píše spisovatel? Jak moc krutý na něj bude? A jak moc mají ti dva vlastně společného? O špetku více reálií, než bych označil za nutné, dodává na sugestivitě a podněcuje pochybnosti. Mrazivý pocit z inkluzivity světů.

Bylo to po dlouhé době, co jsem se rozhodl sáhnout po knize. Knize papírové, knize neodborné a knize "beletristické". (To slovo beletristické dávám do uvozovek, protože pořádně nevím, co vlastně "beletrie" znamená, a i kdybych to věděl, tak bych si nebyl jistý, jestli ho můžu použít.) A nebyl jsem vůbec zklamaný! Ach ano, právě naopak. Tento výtvor je křupavý podněcovač fantazie a myšlení, a tak ode mně dostane rovné všechny hvězdičky!

"Už mi neplatí šalinkarta, ale co, náš gauč je super," napadá mě, když z něj operuji svůj život. Mám opět svůj operační gauč k dispozici, poněvadž; toto slovo jsem jaktěživ; toto také ne! – nepoužil dříve ve svých denících, tím jsem si jist, dokonce ve vší své psané formě bych instancí poněvadž a jaktěživ nacházel poskrovnu! Poněvadž tedy návratil jsem se z výletového času kdesi nedaleko od Brna, tím zapříčiněna má znovuvznikající možnost operovat život gaučem byla. Byl to dobrý čas, ten čas výletový. Hodně přemýšlení, docela dost chození a hlavně naprosto dechberoucí příroda ve formě lesů, luk a ostatního. Lesy byly milé a měkké, velice příjemné na pohled i na průchod, a to se sotva zmiňuji o jejich vůni, i ty tmavé a neproniknutelné však působily jako lesy na svém místě. Příroda byla navíc bohatě různorodá, a tak se vášnivý pozorovatel faunoflóry při koukání kolem sebe nenudil ani trochu. Na některých místech se sice projevovala snaha ostružin či kopřiv o ovládnutí světa, většinou jsem ale nacházel stále nové rostliny s květy chlupatými a kulovatými a pak zase s plody na podnose, věc co je jako kopřiva ale nežahá to, jedlý kaštan!, no prostě sláva diverzitě, hlavně když není nuda.

Vyjma přirozena přírody jsme viděli i umělosti ve formě 2 zřícenin hradů, ze kterých se nedochovalo téměr nic. Byly to velmi staré hrady. Též jsme měli možnost spatřit lidskou rukou vytvořené vodní dílo, ve kterém se udržovala pitná voda. Skolili jsme jednu celou rozhlednu a upnuli svůj zrak k širému okolí.

Ach, ty nádhero širé krajiny moravské! V dokonale jasném letním dni vybízíš k hledění po své tváři!

Slunce nám umožnilo na vlastní oči naplno pocítit všech barev a tvarů světa vůkol nás. Barvy všech druhů kopců a stromů i jiných rostlin zářily během našich výletových příhod a se západem slunce přicházely barvy nové a nové, až přišla noc a všechny barvy odešly, protože fotoreceptory v očích, díky kterým vidíme i při slabém světle, neumí rozlišovat barvy. Čas na hvězdy! Čas na dilatované zornice! Čas na drobná zranění a škody způsobené špatným odhadem polohy nestacionárních i stacionárních entit v osobním okolí!

Když už mluvím o entitách, lesy výletového mikroregionu byly nadité poživatelninami, při obstarávání potravy jsme tak řešili pouze neustálé distrakce agresivně se nabízejících ostružin při snaze o sběr hub. Ku oddechu všech zúčastěných se ale empiricky ukázala slučitelnost těchto dvou misí. Večery tedy patřily vaření, smažení, dokonce se i opíkalo, to bylo po tom, co jsme založili oheň a stali se tak těmi nejdůležitějšími v našem kmenu, po tom, co osud jejich padl do rukou našich, protože my jsme ovládli živel dobra i smrti, mohli jsme jim dát chléb a stejně snadno jim dát pomalu a bolestivě zahynout. Kmenové společenství našeho ubytování přijalo naši dominanci bez nejmenších výhrad, nikdo se nesnažil nám v našem počínání bránit. Proopíkali jsme se až do temné noci, kdy jen neznatelný proužek rudé záře za obzorem připomínal našim srdcím, že tady s námi býval den, po jehož odumřelých zbytcích teď skáčeme za bujarého veselí špekáčku.

A tím by to mohlo vypadat, že to končí. Není tomu tak, dobrodružství pokračuje dál. Ačkoliv tu už s náma nějakou dobu tohle léto je, není ještě u konce, ještě nám může ukázat, zač je toho loket, věřit v něj! Hluboký nádech vprostřed letního dne nám umožní pocítit tepla, světla a něco z toho organična, co se odpařuje z povrchu Země. Léto funguje – dobrodružství pokračuje dál! Alespoň než se vymyslí nová záminka pro konverzi života v posloupnost napínavých příběhů s komediální dějovou linku plnou nečekaných maličkostí a zvrácených zvratů.

Nazdar ahoj, hlásí se Filip. Ale pozor, tentokrát zcela netradičně, z kuchyně!

Pokud mě znáte, jistě víte, že velice rád vařím. A protože bylo na čase udělat nějakou akci, podělím se s vámi o svá kuchařská tajemství ve svém fascinujícím a vzrušujícím blogu o vaření. Mé dobro se tak může rozšířit i mezi ty nebožáky, kteří nemají šanci prožít se mnou dlouhé večery při diskuzi o stravě.

V prvním díle se zaměříme na lidi, kteří se právě vrátili z výkonu chirurgické extrakce stálého zubu.

Tvarohová extáze

1. Do tvarohu postupně přimícháváme rajčatový džus.
2. Přidáme vhodně měkkou zeleninu (může být sterilovaná).
3. Přilijeme olivový olej pro energii a všeobecné dobro.
4. Na závěr můžeme přidat koření.

Jako zeleninu jsem zvolil "směs pod svíčkovou" halali. Uvědomuju si, co si někteří lidé myslí o rajčatovém džusu. Pokud zvládáte protlak, pravděpodobně žaludek udrží i džus. Poznámka: přiložený obrázek je abstrakce a nemá ve čtenáři vyvolat dojem, že tvaroh Tatra je dobrý tvaroh.

Jistě to můžu říct bez okolků, ostře kontrolovanou fyzikální veličinou tohoto kulinářského klenotu je hustota. Právě s tímto aspektem konfigurace našeho pokrmu si vyhrajeme nejvíce, aby byl chuťový zážitek kompatibilní s biologickými pochody právě probíhajícími v našich ústech.

PROTIP: Použijte kurkumu jako koření Vaší Volby, udělejte radost svému zánětu! [1]

Výsledkem je strhující lavina italského nádechu, která vás naladí na vlnu radosti ze života, touhy začít prožívat vše naplno a taky třeba trochu více poznat země středomoří. Ale to jistě nemusím říkat! Stejně jako snad zcela téměř zřejmě nemusím podtrhovat faktum, že si tuto nálož bombastičnosti může každý z vás upravit podle své vnitřní melodie.

V pokrmu jsou bílkoviny, nějaká ta energie a spousta super malých věcí pro udržení mladistvého looku a feelu.

Tvarohová euforie

1. Rozmačkáme banány (alespoň dva)
2. Přidáme tvaroh a mačkáme spolu.
3. Postupně přimícháváme mléko, až dosáhneme požadované konzistence.
4. A pokud, stejně jako já, neodoláte čokoládové chuti, na závěr přidejte kakaa dle libosti

Varování! Až si toto jídlo připravíte, budete počítat dny do dalšího trhání zubů. Zpočátku vám jeho nebeská chuť může připomenout oblíbené dezerty z vašeho supermarketu, ale tento klenot jde mnohem dál. Žádný přidaný cukr. Přírodní zdroj energie [2]. Kvalitní zdroj bílkovin [3]. Nejen toto, ale mnohem více získáte, pokud se vyzbrojíte vidličkou a začnete mačkat ... již dnes!

Luštěninová lahoda

1. Dáme vařit červenou čočku
2. Přidáme koření a česnek
3. Můžeme přidat trochu rajčatového džusu, co nám zbyl z tvarohové extáze
4. Při vaření kontrolujeme hustotu

Červená čocka je další položka z kategorie koncentrovaného dobra, kterou jsem si tady pro vás připravil. Vařte, vařte hodně a dočkáte se kašovité radosti.

PROTIP: Použijte půlenou čočku. Rozvaří se daleko rychleji!

Ovšem tady se musíme na chvíli zastavit. Podívejte se do hrnce na tu nádheru – a čelte tomu nejneuvěřitelnějšímu faktu široko daleko. Čočka nejen že naprosto božsky chutná, navíc je to i hyperprostorový nadlidský kombozdroj energie a bílkovin. Jakou přílohu k takové lahodě? Já pravím, vůbec žádnou, protože tahle kaše už být lepší ani nemůže.

Výběr koření je, samosebou, na každém nedělitelném jedinci, a já si, s lehkou nadsázkou, dovolím pravit, že nemůžete udělat chybu. A pokud ještě nemáte svou oblíbenou směs koření na čočku? Jistě nic nepokazíte indickou klasikou: kurkuma, římský kmín, koriandr, garam masala. Byla by ovšem tragická chyba zapomenout na česnek. Ten v postupu nevypichuji jen tak nějakou náhodou. Tohle přírodní antibiotikum zmírní váš zánět, vyřeší rodinné finance a ještě za vás odklidí sníh z příjezdové cesty, nehledě na to, jak moc v noci sněžilo! [4].

No pokud jste četli pozorně, určitě jste celí zpocení z těch úžasností, které teď víte a, ovšem mega ale hlavně, jíte.

Vaše nesmrtelnost je neoblomná.

Je třeba si to říct na rovinu: mám o zub míň, ale stejně mě nikdo neporazí! Protože jsem (zábavnou a edukativní formou) načerpal energii na další den svého krásného, unikátního a zážitky nabitého lidského života.

Barča mi říkala, že jednou budu na spolubydlení s Rumunem a Indkou vzpomínat a říkat si: "jaké to tehdy bylo, bydlet s Rumunem a Indkou!", a má určitě pravdu, protože je to přesně ten zážitek, který začne být vtipný hned po tom, jak skončí, a naše mysl se s takovýma vypořádává pomocí šíření historek.

Už teď, na sklonku, pár dní zbývá do zběsilého úprku, mám tendence se smát, když ne nahlas, tak aspoň pozvednout koutky při vzpomínce na spíš neartikulovaný křik spolubydlící při jejích hovorech na skypu, pokud teda zrovna aspoň trošku fungoval náš obstarožní router, který po jejím přistěhování zažívá kruté časy. Totiž když jsem se vydal do hlubin jeho administračního rozhraní, trochu přitáhnout pomyslné internetové kohoutky s ďábelským pocitem Bastard Operator From Hell, zjistil jsem jen, že onen druhý spolubydlící již takto učinil. Možná to byl důvod frustrace této dívky, která s nesmělým výrazem dokázala zamořit byt intenzivním zápachem spáleného jídla, a směle tak konkurovala osamělému řemeslníku, který poslední týden pracuje na chodbě na dvou balkonových dveřích, a se svou aromatickou barvou pomáhá nořit osazenstvo baráku do příjemně zasnělé atmosféry začínajícího jara.

Život je neúnavná šinoucí se změna, život sám o sobě, takže bránit se je blbost, nejde, nefunguje. Já naopak, podporuji tento nevyvratitelný fakt, a jednou za čas seberu nakumulovanou energii potenciálu změn a pošlu se někam. Posílám se dál. Vezmu svou hrstku neohrožených a pod příslibem dobré zábavy, vrhám se na první krabici. Za chvíli je po všem a vítězné pivo.

Někdo cestuje pěšky, někdo na kole, ja cestuju v bytech. Brno mám křížemkrážem prostěhované, surfuju na vlnách občanské vybavenosti přilehlých ulic, ochutnávám hyperlokální pivo, poznávám jednotlivé budovy, stromy a cesty. Na sítnici vypálen nejeden pohled z okna, v paměti zapsána sbírka vůní míst. Sebou si berouc pokaždé trochu míň věcí do auta, a trochu víc věcí v hlavě, pouštím se do další Změny a otevřeně doufám, že tahle aspoň chvilku vydrží.

Areál byl nekonečně dynamický, protože jeho vzhled záležel na mnoha proměnných faktech. Převážně tedy na různě se přelívajících lidech, měnícím se slunečním osvětlení a taky na mentálním stavu pozorovatele. Důsledek byl takový, že při každém přesunu z místa na místo měl člověk pocit, že jeho trasa je o trochu zajímavější. O čemž nelze říct, že by to bylo špatně, protože stereotyp zpravidla žádoucí není, natož na festivalech! Nepředpokládaná dynamičnost této zmenšeniny života a vesmíru vytvořila ve své dočasnosti nevyčerpatelný přísun lokálního smyslu života. Každý den, tak stejný, ale přitom tak moc jiný, je vlastně stereotyp nejlepší. Co může být více naplňujícího než stálý pravidelný příval nových zkušeností a zážitků. Rezervace zdánlivé dokonalosti byla po čtyři dny naprosto výborně udržitelná a mohla tak naplnit dočasným pocitem štěstí každého člověka, který byl schopen si tento pocit uvědomit a prožít.

Abych se dostal i k nějakým zajímavým faktům. Jako dokonalá báze akce sloužil industriální areál Vítkovických železáren a dolu Hlubina. Zasadit celé dění festivalu do kulis národní technické památky bylo to nejlepší, co člověka za poslední léta v Ostravě napadlo. Pocit pohybu v těchto prostorách nelze jednoznačně popsat, lze popsat jen scenerii. Tu je ale zbytečně náročné popisovat, když lze zhlédnout pravděpodobně poměrně početné fotodokumentace z celé akce.

Podpora při životě v tom krásném hudebně-kulturním světě byla zajištěna ze všech stran lidského bytí. Nebylo nouze o nejrůznější nápoje a pokrmy, někdy i celkem exotického původu. Ceny byly poměrně odpovídající, takže průměrně přehnané. Fronty byly docela častý jev, ale očividně byly choulostivé, jako celky, na psychologické triky. Těch se mi bohužel povedlo použít pouze neplánovaně. Součástí všeho byly i kryté hospůdky, některé z nich dokonce jako součást budovy. Moky byly lity či čepovány do vkusných plastových kelímků, které byly směnitelné za peníze, či čistý kus. Jídlo bylo podáváno do odpovídajících plastových či papírových nádob, podle pravidel etikety.

O opačné potřeby lidstva bylo postaráno nejen mobilními budkami, ale i o do budov zasazenýma keramickýma záchodama. Jedny z nich byly součástí multifunkčního kulturního areálu, vytvořeného z plynojemu na odpadní plyny při výrobě železa. Zajímavé historky o plynojemu se bylo možno dozvědět při prohlídce vysoké pece číslo jedna. Mimo vtipné příhody z natáčení železa se nebohý jedinec mohl vyšplhat na šedesátimetrovou věz vedle vysoké pece, která rozhodně nebudila dojem stability, nicméně svůj úkol plnila dobře. Výhled na do nekonečna zaparkovaná auta byl velmi inspirativní, stejně jako pohledy do útrob monstrózního vynálezu na vytváření cenné suroviny.

Chléb, i ten tekutý, a hry – skoro vše podstatné jsem již shrnul. Až na to klíčové, co bylo primární motivací, motorem dokonalostního prostoru, důvodem všech těch nevinných duší, lačnících po štěstí a pocitu radosti z bytí.

Po hudební stránce jsem jako mnoho dalších účastníků neznal prakticky žádného vystupujícího na festivalu, krom pár hlavních jmen, o jejichž existenci jsem aspoň tušil. Motivací pro mě bylo uvést se do příjemné nálady a následně zpracovat a užít si hudbu žánrů, které jsem nikdy příliš nevstřebával. Nebudu napínat znuděného čtenáře, protože by se mi to stejně nepovedlo, a prozradím rovnou, že se mi to povedlo. Opravdu po celou dobu, navzdory narůstající fyzické únavě, jsem byl schopen prožívat pocity radosti z bytí a tak dál, jak jsem se už snažil popsat. Řečeno nudně, hudba byla dobrá. Nezáleželo skoro ani na žánru, ale na atmosféře a pocitu z dané hudby. Jen málokterá kapela ve mě nezanechala pocit z radosti pro to, co dělají. Předat takový pocit je netriviální úkol pro každého člověka, který má rád co dělá. Hudba je pro to skvělé médium. Na festivalu byli interpreti, kteří chtěli přenášet energii a pozitivní emoce z hudby na ostatní. I ti, kteří nebyli tak přímí aby to vyřvávali svými texty, zanechali stopy ve svých momentálních posluchačích a dívácích. Vizuální a celkově atmosférní projev byl nedílnou součástí mnoha show.

K dispozici bylo celkem dost žánrů a mutací žánrů a fúz mutací, národností a tak dál, některé na větších a některé na menších pódiích, které ale rozhodně nekorelovaly s kvalitou výstupu. Skvělý zážitek člověk mohl zažít opravdu na kterémkoliv místě, ať už hudebním a nebo při trapně obyčejné procházce areálem.

Opět ve vlaku, pro změnu směrem na Brno, rozhodl jsem se pokračovat v psaní malých myšlenek a zážitků. Čerstvě mi v hlavě sedí vzpomínka na festival v ulicích, který jsem poctil svou (sic krátkou, ale) návštěvou. Jednalo se oficiálně o doplňkový program Colours of Ostrava, generálně sponzorovaný ArcelorMittalem, tedy bývalou Novou hutí. Pro neostraváky: ArcelorMittal je v první řadě generální sponzor benzenových sloučenin a jiných karcinogenních a jinak vtipných nečistot v ovzduší mého rodného města. Protože sankce uvalené za překračování emisí se ho příliš nedotknou (myšlenka velikost sankce vs. zisk za větší výrobu), tak se to asi rozhodli pánové z marketingového trošku vyžehlit u ostraváků tím, že udělali parádní program v centru města. Ať už to bylo tak, či jinak, povedlo se. Plno lidí, hudby, promítání, autorského čtení, bramboráků a předraženého Ostravaru přímo na masarykáči a v přilehlých uličkách. A jak přišel Tomáš Klus, tak bylo náměstí plné. Hodnotím to celé kladně.

Slíbil jsem ale myšlenku, ne popis pocitu z hudby.

Myslím si, že každá věc vypadá atraktivně, když se rozdělí na malé kousky a nebo když se za ní dá slovo "párty". Názorně ukážu. To s malýma kouskama je jasné, pokud jste si toho ještě nevšimli, zkuste udělat experiment. Přichystejte návštěvě dvakrát totéž jídlo, avšak jednou ve formě jednohubek a pak v celku. Nebo to zkuste sami. Není přece nic lákavějšího, než ukusovat oblíbeného jídla po malých kouscích, vracet se k němu, přikrajovat rohlík po malých kolečkách a nanášet na něj smělé vrstvy zamilované pomazánky, pokládat kusy uzeniny nebo třeba máčet ve skvělé omáčce. Jak říkávám, "mám rád hrnec, ke kterému se můžu vracet". Z toho důvodu rád vařím více než sním, respektive si dám na talíř tolik, kolik mě zcela nezasytí. Uvědomuju si, že je to lehce kontraproduktivní vzhledem k dietě, kterou se snažím průběžně dodržovat. Co by ale člověk neudělal pro dobrý pocit.

S párty je to podobné. Nudné aktivity se dají zatraktivnit dobrým doplňkem. Začalo to zcela nevinně, rozhodli jsme se udělat tvarůžkovou kundu. Už nevím kdo, měl ten nápad, aby společné pojídání téhleté výborné hmoty nazval "kundapárty". To se samozřejmě ujalo velmi rychle. Vzpomínám si, kterak jsme nadšeně cestovali do Brna, vykřikujíc "Bude kunda! Bude kunda! Budeme mít kunda-párty!," čímž jsme patřičně poděsili nepoučené spolucestující v kupé. To byl začátek, později vznikla ještě bramborákpárty, a pak už se začly přídomkem "párty" označovat jakékoliv akce více či méně hromadného charakteru. Tady se pomalu dostáváme k praktickému využití. Představte si, že je potřeba udělat něco nezajímavého. Uklidit, vyprat, pověsit obrazy nebo třeba vymalovat byt. Můžete se se snažit nalákat pomocníky na to, že "se koupí piva a bude to prča jak cyp". To zní ale uboze. Vtip je v původní prezentaci. Přiběhnete za nic netušící skupinou lidí a zakřičíte "Na víkend nic neplánujte! Bude prádlopárty! Vúúúhúúúú! Ožerem se jak hovada a vypereme nějakou špínu! Tak co, mám koupit basu nebo rovnou bečku!" Kdyby mi někdo něco takového nabídnul, neváhám ani minutu. Skočím po přiležitosti a užiju si se svými přáteli.

A co vyplývá z předchozích dvou odstavců? Fragment-party rulez!