O prozkoumávání vědomí

Od okamžiku, kdy jako děti procitneme do stavu vědomé existence, získáváme možnost naučit se s tímto stavem nějak poprat. Prozkoumávání vnějšího světa je zcela fascinující cesta, ale v jistém bodě této cesty by mělo být začít každému jasné, že veškeré vnímání vede skrz vědomí. Vědomí jsou čočky přístroje, kterému někteří z nás říkají “já”. Prozkoumávání svého vědomí se někdo věnuje více, někdo méně, někdo explicitně, někdo se do sebe zanoří jen když je potřeba tam něco pořešit.

V průzkumu mechanismů vlastního vědomí je možné zajít velice hluboko. Již před tisíci lety lidé zjistili, že lze zajít daleko za hranice běžného režimu vnímání, kde se skrz sebepoznání dají rozpustit koncepty jako je reaktivní chování, na oko nerozlučná dvojka bolest a utrpení nebo onen koncept “já”, který vznikl někde po cestě evolučním řetězcem a zjevně efektivně zvýšil naši šanci na přežití, ale ve skutečnosti je nám nyní povětšinou spíše na škodu.

Snaha o porozumění vlastnímu vědomí je proces, který nejspíš nemá konce. Vždy je něco dalšího, co můžeme vevnitř najít, kde se můžeme posunout. A to i tehdy, kdy tomu věnujeme opravdu velké úsilí a množství času, třeba i pokud tomu zasvětíme celý život. To, že vědomí je koncept, skrz který proudí veškeré vnímání a poznávání světa vnějšího, ale i vnitřního, by mělo být vcelku silnou motivací se tomu svému vědomí pověnovat docela důkladně.

Celkem rychle bych zde chtěl odbýt paradox, proč většina lidí nemá absolutně žádný zájem svůj vnitřní svět nějak studovat (iluzi nudy sebepoznání). Obecně vzato, nuda je jen neobratnost při práci s pozorností. Nudnost určité aktivity pak pramení z preference dělat něco jiného, než danou aktivitu, protože nudná aktivita nám nepřináší to, co by mohly přinést alternativy. Poznat aparát, který generuje veškeré prožitky ale nemůže být nudné, vždyť jen to nám teprve dá šanci naučit se věrohodně prožívat, a tak i poznat, co ve skutečnosti důležité je.

Dalo by se připustit, že onen proces poznávání se může zdát nudný zpočátku. Ačkoli se to zdá poněkud absurdní, tak člověk může vesele existovat i bez toho, aby mu někdy po cestě ke smrti došlo, že celý jeho vesmír je posloupnost subjektivních prožitků, k jehož generátoru se může přiblížit a snažit se ho pochopit. Je pak zcela pochopitelné, že takový člověk nemůže vidět benefity v poznání mechanismů svého vědomí a tím pádem ani nemůže mít motivaci na tuto cestu nastoupit. Je zde paradox, že pokud na cestu tohoto druhu poznání nenastoupíme, nejspíš neuvidíme její význam. Na začátku nám o tom prostě musí někdo říct nebo musíme mít štěstí a nějak na to přijít sami. Z toho, že poznání sebe sama tady moc nekvete, asi můžu zcela bezostyšně obvinit naše kulturní tradice, které sebepoznání zařadily na druhou kolej po “produktivitě”. Je to dědictví průmyslové revoluce? Je to dědictví institucionalizovaného křesťanství, které dalo přednost loajalitě a svátosti před sebepoznáním? Toto nejsou otázky pro dnešní den!

Má otázka pro dnešní den je, proč by člověk obeznámený s benefity poznávání svého vědomí měl vůbec dělat něco jiného. To, že sebepoznání nemá konce, není vůbec důvodem se jím nezabývat, každý krok správným směrem na této cestě má potenciál brutálně zlepšit kvality lidského života. Kde se tedy bere motivace zkoumat ještě něco jiného, hledat jiné vyžití, pracovat s něčím jiným, když ta největší záhada je zde stále s námi, a hlavně, když jen skrz ni poznáváme vše, co zažíváme?

Z hlediska toho, co je nám lidské, by se dalo najít i několik málo jiných druhů smysluplných aktivit. Dopustím se lehkého zjednodušení a rozdělím Věci, Které Dávají Smysl do tří kategorií: aktivity zajišťující (komfortní) přežití, užívání si života (příjemné aktivity/věci, které nás baví) a aktivity pomáhající jiným živým entitám (aplikovaný soucit). Dalo by se říct, že toto jsou implicitní cíle, které nám poznání mechanismů vlastního vnímání a poznávání může pomoct naplnit. Proč tedy někdo dělá něco jiného a dokonce ho to i baví? Mrkněme se na to optikou práce.

Proč někdo dobrovolně pracuje na vývoji bezvýznamně malé části systému, který jeho uživatelé stejně nenávidí? Proč někdo pracuje v nadnárodním korporátu, který svou firemní kulturou připomíná nejvíce rakovinné bujení? Proč někdo prodává svůj čas lidem, kteří vydělávají na zneužívání nerovného přístupu k základním životním potřebách? Proč, proboha, někdo pracuje ve firmě na předražené půjčky, lobbuje za fosilní paliva, dělá marketing hazardu, vyrábí zbraně?

Ale to byly všechno tak lehké cíle. Proč existují vědci, kteří za peníze daňových poplatníků sypou bezvýznamné publikace na témata, která ani v těch nejdivočejších fantaziích nemají potenciál někdy nějak posunout lidstvo dopředu? A proč je tolik manažerů, kteří neví nic o tom, co manažují, ani nic o tom, jak manažovat?

Vůbec nechci vytahovat “blbou práci”, kterou lidi tak nějak musí dělat kvůli kategorii 1 (jinak by nezajistili přežití sebe či svých blízkých) a nemají momentálně prostředky a prostor najít si něco, co by jim aspoň trochu dávalo smysl. Mé řečnické otázky míří na převážně sofistikované profese, ve kterých si člověk neužívá sebe sama (např. přes vhodnou formu pohybu, pobytu v přírodě, atd.) ani nepomáhá v životě nikomu jinému (kromě svého zaměstnavatele).

Již tedy zabořím nos do kaše, kterou zde zahřívám. Myslím, že v centru těchto životních voleb je zabugovaný systém zvířecího systému motivace a odměny, který jsme podědili po svých vzdálených předcích. Pokud děláme cokoliv jen pro peníze, tak je to smutné dědictví prehistorické potřeby najíst se, dokud máme čeho, protože jinak hrozí smrt hladem. Pokud něco děláme pro slávu, moc, či status ve společnosti, tak je to ztělesnění našeho směřování proti směru strachu ze sociálního vyloučení, které by nám jinak bývalo přineslo smrt v divočině. Hromadění peněz nad hranici komfortní existence je principiálně stejný bug, jako za hranici komfortu dovedené přežírání se na švédských stolech. Blahobyt není něco, na co by evoluce stačila zareagovat.

Mnoho z lidského počínání, které se po důkladném prozkoumání začne jevit jako vcelku iracionální, je tedy redukovatelné na kategorii 1 – jednání ze strachu, že nezajistíme přežití sebe, či svých blízkých. Tato redukce nikoho neomlouvá, ale může tvořit základ pro soucit. Když někdo jedná ze strachu, zaslouží si soucit, ne? Ano, dalo by se takovému jednání vyhnout, kdyby člověk nejdříve vykonal a aplikoval nějaké to sebepoznání. Hodně lidí k tomuto časem vlastně i dojde, jen musí přejít fází vyhoření nebo něčeho analogického.

Existují ale další příklady jednání, které nepomáhají člověku poznat sebe sama, ani nejsou hnány strachem ze smrti, touhou užít si život, nebo pomoct někomu jinému. Lidé mají tendenci užívat si práci – obzvláště tvrdou, soustředěnou, či jinak složitou práci. A to i mentální! Nemám nyní na mysli fyzické dříče, kteří obdiv za vykonané dílo odbudou s úsměvem a hláškou, “vždyť je to poska zadáčo”. Zdá se to být vlastnost unikátní lidskému systému odměny, a sice, že úsilí produkuje motivaci. Noření se do hloubi problému a jeho postupné zvládání dokáže být tím nejvíce motivujícím faktorem vůbec. Je to úžasné, protože to umožnilo vzniknout tomu nejlepšímu, co lidstvo dokázalo.

Kombinace tohoto se zápaďáckou “kulturou” dělání na úkor bytí a vytváření na úkor poznávání ovšem tvoří výbušnou směs. Tato vlastnost systému motivace totiž nebere v potaz etiku jednání nebo smysl pachtění se. Pomáhá to odpovědět na blok otázek “proč někdo X” o pár odstavců výše. Zařazuje to tak některé z “nepochopitelných” zaměstnání do kategorie užívání si sebe sama, protože pokud nás ta práce baví, tak je to něco, co si užíváme. Přesouvá to tedy tuto problematiku do tematiky výběru toho, co nás baví, čím si užíváme svůj čas. Užívat si čas prací je z několika hledisek pro člověka výhodné. Pokud ale člověk dokáže najít naplnění i v práci, která nepomáhá nikomu dosáhnout eticky validních cílů, téměř určitě by našel odlišnou aktivitu, která by splňovala kategorii dostatečně vyzývavé práce pro užití si a zároveň naplnila přirozenou potřebu pomoct někomu jinému.

Lepším poznáním principů konstrukce vědomého prožitku můžeme zlepšit vše. Některé klasické iluze lidské existence nejdou porazit jinou cestou. Zcela zjevně se zlepší kvalita užívání si vlastního života, což má tendenci strhnout na pozitivní stranu i aktivity z kategorie 1 a aplikovaný soucit. Pomůže nám to prosytit život štěstím a naplněním, které se skrz činy přenesou do světa kolem nás. Pomůže nám vybalancovat práci a užívání si. Měli bychom tedy přirozeně sebepoznáním chtít vyplnit všechen čas, který nespotřebujeme na některé z těch dalších kategorií aktivit, které dávají smysl.

Avšak i tak, i pokud k tomu jedinec již přičichl a začal tomu věřit, je tak těžké zůstat na trajektorii vytrvalého prohlubování poznávání svého aparátu vědomí. Naše činy stále ovládá touha mít se pěkně a mít lidi kolem sebe v pěkném stavu. To, že nejlepší cesta nemusí být ta nejkratší, jako kdyby bylo příliš komplikované pro naše vnímání. Možná přestává být, pokud člověk již strávil dost času snahou pochopit své vnímání… Ach, další paradox!

Co se tedy týče mé původní otázky, proč vlastně dělat něco jiného, než namířit svou energii dovnitř lidského generátoru vědomí? Nemyslím si, že existuje uspokojivá odpověď. Ano, dobře, máme tu ty tři kategorie aktivit, které trochu smysl dávají, i když jejich význam je přímo ovlivněn mírou vlastního sebepoznání. Avšak nic není tak zajímavé jako samotná mysl uživatele, i když soucit s ostatními a koncept užívání si sebe sama (včetně tvrdé práce) tvoří dobré soupeře při dělení energie pozornosti v průběhu života (stejně tak touha přežít).

Jsou to vše přirození soupeři, opět dědictví evoluce, neochvějně hájící primární imperativy přežití. Po tom, co se (lidské) vědomí vyvinulo, zůstalo zde, protože efektivně zvyšovalo šance na přežití. Jako vedlejší produkt ale vznikl koncept subjektivního prožitku a možnosti jej pozorovat, který zde označuji za nejzajímavější věc, kterou můžeme zažít, protože to je prožívání samotné1. Vznikem vědomí ale nepřestaly fungovat “staré mechanismy” (systém motivace a odměny), díkybohu, protože jinak by nám naše fascinace existencí vědomí znemožnila vůbec ještě někdy cokoli vytvořit a někde se posunout (což by ve výsledku naše šance na přežití příliš nezvýšilo2).

Avšak nyní, v době blahobytu, již není potřeba dále žít v mylné představě, že je potřeba stále něco dělat. Své přežití můžeme zajistit poměrně komfortně a nic nám nebrání přebytek energie vrhnout na čočky přístroje, který nám dává možnost cokoliv cítit. Pojďme tedy již přestat předstírat, že je všechno tak strašně důležité, a pojďme si chvilku každý jen tak se sebou pobýt a začít se dívat, pořádně se dívat, jaký je to ve skutečnosti pocit.