Jak na průzkum vědomí / Intro do théravádového buddhismu

Co jsem myslel tím prozkoumáváním vědomí v minulém díle? Jak na to, jakým způsobem je možné kouknout na samotné čočky svého přístroje percepce a kognice, dovnitř vědomí? Začnu tím, že jsem neměl na mysli přemýšlení. Ačkoliv cílené přemýšlení nad věcma je obecně nedoceňovaná aktivita, přemýšlení samo o sobě je již poměrně pokročilý koncept, využívající základní stavební bloky vědomého prožitku. Měl jsem na mysli právě ty stavební bloky; prekonceptuální (prelingvistický) obsah vědomí, “atomy percepce”, způsob, jakým se qualia vynořují v duši, jak jdou cítit a co vlastně jsou. Mířím na pocity, které jdou často cítit různě v těle, příjemné i nepříjemné vjemy, které v nás vytváří různá pnutí a touhy. Jsou to věci, které předcházejí průzkumu pomocí jazyka (vnitřního monologu) nebo obrazů. Jsou to věci před názory a hodnotami, jsou to právě ty procesy, které dávají vzniknout názorům. No a také je to exterocepce (vnímání vnějšího světa), tzn. to, co vidíme, slyšíme, atd., taky ale před tím, než to proženeme soukolím vyšších funkcí mysli, a srovnáme to s věcma, které už známe.

Ono ne že by nebylo zajímavé i to konceptuální koukání na věci a přemýšlení o nich. Jakýmsi druhem přemýšlení (typicky ne tím cíleným, spíše bezcílným blouděním v teritoriu mysli) trávíme většinu času – když něco zrovna neděláme, ale i když zrovna jo1! Jedna věc je tento vnitřní monolog trochu kultivovat, druhá (úzce související) je jej trochu omezit2. Zvláště prvotní redukce času stráveného myšlením na různé varianty budoucnosti nebo snění o alternativních minulostech nabízí ochutnávku radosti a pohody svobodné mysli. Někdy se stačí jen ponořit do pocitů vlastního těla a zjišťovat jak na nás nějaké externí věci působí. Bez srovnávání s jinými zážitky, bez očekávání, bez tíhy nostalgie a smutku nebo nějaké racionalizované radosti. Prostě jen vnímat věci bez zapojení toho vnitřního mluvícího panáčka, kterého si představujeme v hlavě.

Je to super na vyzkoušení, ale brzy se jedinec, příležitostně se snažící o takovouto nespoutanou formu bytí, dostane do stavu frustrace z toho, že mu to dlouho nevydrží – třeba jen minutu v kuse. Nějakou dobu se dá najít energie zkoušet sem a tam znovu zapojit ten příjemný pohled na svět, avšak za pár dní je těžké si vzpomenout, že nějaké takové snahy vůbec existovaly. Pro udržitelnější pohled do mysli je potřeba se trochu vytrénovat.

Nyní je na čase, abych vytáhl svou oblíbenou sadu nástrojů pro trénink pohledu na prekonceptuální obsah vědomí! Nástroje, které používám já, mají počátky v théravádovém buddhismu. Jedná se o jednu z nejstarších buddhistických škol, nabízející praktické, sekulární nástroje pro vnoření se do hlubin vědomí. Jsou to meditace, při kterých člověk kultivuje soustředění (samatha), aby s jeho pomocí mohl kultivovat opravdové poznání věcí (vipassana).

Velká část tréninku spočívá v nutnosti naučit se soustředit. Typicky se začíná s pozorováním dechu. Prvním milníkem v této části tréninku je uvědomění, jak moc špatní jsme v držení lineární pozornosti. Ani zkušení meditátoři totiž nedokážou držet lineární pozornost bez přerušení. Lineární pozornost je dobrá iluze vznikající na rozhraní vědomí. Cílem meditace soustředění je pak mj. naučit se při přirozeném odběhu pozornosti někde bokem vrátit se rychle (hned) zpátky. Což je možné nejlépe tak, že si člověk všimne již samotného odběhu od cíle své pozornosti. Avšak již mnohem dříve během tréninku soustředění, s jistou, ještě nijak přehnaně vycvičenou úrovní této dovednosti, je možné začít koukat na pocity ve své mysli a sledovat jak vznikají a zanikají. Jak některé ovlivňují nebo ovládají jiné. Je možné jim dát přesné lokace v těle a poznat jejich vlastnosti, které by nás dříve ani nenapadly hledat. Věci vnitřní začnou odhalovat svou podstatu, dříve než je stačíme udusit nějakým zažitým konceptem, interpretací nebo reakcí na ně.

Buddhismus navíc nabízí i zcela jasnou motivaci pro vstup na cestu poznání vlastního vědomí. Centrální koncept buddhismu, alespoň tak, jak to vnímám já, je myšlenka, že všechny svoje problémy si děláme sami. Může to vypadat jako trochu drsná hláška, nemusí se na první pohled zdát ani úplně pravdivá. Nicméně, pokud přijmeme, že problémy, které máme se světem, vznikají v naší hlavě, pak můžeme všechny problémy “poměrně snadno” eliminovat. Je zde společný jmenovatel, na který jde zaútočit. Je to někde v nás, že vnímáme určité věci jako problematické, a pokud tento princip, či aspekt, svého vědomí najdeme a zkultivujeme, náš život a prožívání se drasticky posune k lepšímu. Což je v drsné opozici k běžnému přístupu, že problémy způsobují převážně (nebo snad výhradně) věci kolem nás, a tak se musíme pokusit eliminovat problémy ve svém okolí – často zjevně neúčinná, ale i nebezpečná cesta.

Ano, samozřejmě to nejde vztáhnout na vskutku všechny nepříjemnosti, které prožíváme. Jsou zde externí faktory a fakt blbé problémy. Ale i když dáme tyhlety stranou, pořád zbyde drtivá většina těch běžných, každodenních aspektů života, které se můžou jednoduše jevit jako problémy. Podle náchylnosti a momentální psychické kondice jedince se pak daná věc (třeba nečekaně dlouhé čekání ve frontě) dá umístit kdekoli na škálu problematičnosti, kde na jedné straně nejde o cokoliv hodného našeho pohoršení, a panikubudící hrůzostrašnost, neurvalou hrubost, celosvětové spiknutí, atd. na straně druhé.

Buddhismus učí, že problémy v životě vznikají ve zcela konkrétním, velice krátkém momentu. Jde o iniciální impuls, kdy v nás věci v životě vzbudí touhu okamžitého odmítnutí, zapuzení, vyhnutí se či uzavření. Stejně tak, analogicky, když máme tendenci si některé věci přitáhnout, vzít k sobě, držet, nechat a nejlépe nikdy neopustit. A nemám teď na mysli jen věci jako fyzické objekty ve světě, jako spíše koncepty, myšlenky, názory, nálady, smyslové vjemy, a tak dále. Velice často v momentě, když na nás něco z posledního výčtu zapůsobí, vznikne nám ve vědomí implicitní touha (tanha), která nás vede k tendenci něco uchopit a sevřít, nebo naopak dát pryč. Tanha mj. způsobuje, že bývá mimořádně těžké opravdu upřímně prožít i ty příjemné zážitky. Místo samotného prožívání je odstartován motor myšlenek, pochybností, srovnávání, aj., který snadno odejme cenný zdroj pozornosti od věci, kterou ve skutečnosti chceme prožívat a pozorovat. Není tedy nic špatného na tom, jak na nás samotné věci působí, ale to, jak na ně typicky reagujeme (i když nedobrovolně).

Podle buddhismu právě tato touha ovládat a vlastnit věci stojí za příčinou našeho neštěstí (dukkha). Věci jsou z podstaty proměnlivé, nestálé (anicca) a nemají žádný vnitřní charakter (anatta), ke kterému by se dalo bezbolestně upnout. Avšak my se snažíme hledat útěchu a pocit bytí doma s věcmi, které nám toto nemůžou dát. A jsou to nejen koncepty, fyzické věci, ale i lidé, ty nestálé chodící množiny vzájemně si odporujících vlastností, jako tekutina se přelévající skrz dimenzi času. Nezdravě se upnout k člověku je jako upnout se k fotografii. Asi není překvapující, že největší zármutek takto působí upnutí se k některé ze svých vlastních fotografií.

Proč je potřeba se naučit soustředit vskutku pořádně k získání opravdového vhledu do duše není žádná velká ezoterika. Člověk, který nemá schopnost sledovat plynutí věcí si nemá šanci všimnout pomíjivých pocitů, jako je tanha. Tanha přijde a odejde během zlomku sekundy, a člověk pak zůstane jen s rukama plnýma myšlenky nebo akce, kterou mu implicitní myšlenkový sled při tomto druhu pocitu nadělí.

Ještě se ale na moment vrátím ke všemu tomu neštěstí, které si my, lidé, habituálně tvoříme. Zajímavá mi tady přijde ta cesta od tanhy k dukkce. Je to právě ta implicitní akce, která nám do velké míry kazí život. Obecně platí, že touha volá po akci. Pokud něco chceme, implicitně si pro to jdeme. Dospělý člověk se docela často dokáže zastavit před naplněním nějaké tužby, ale zdaleka ne vždy, kdy by si to po retrospektivním zhodnocení býval přál. Jedna z klasických technik v buddhismu pro tyto případy je nejprve nechat na sebe působit pocit, který je s danou touhou spojený. Není třeba se ani ptát, proč chci právě toto. Když cítíme oheň toužící po akci, necháme jej rozhořet, ale akci nekonáme. Jaké překvapení, že oheň zhasne stejně rychle, jako se rozhoří. Pro toto je krom dovednosti soustředění nutné zvládnout se i na chvíli zastavit

Horší subkategorií tužeb jsou ty negativní věci žádající akci jako hněv, agresi, smutek, odmítnutí, atd. Jak prázdné jsou důvody, které jsou po nás při setkání s negativními věcmi zdánlivě vyžadovány! Ale ne, to nejsou žádné důvody, jsme to my. Je to naše implicitní chování, reakce na externí podnět probublávající do světa vědomí, kdy musíme zbystřit a na chvilku se snažit nechovat automaticky. Právě ten kratičký moment, kdy si vezmeme nějakou věc k srdci, osobně, kdy se identifikujeme s tím právě vzniklým negativním pocitem3, vzikne takřka neodolatelné nutkání vykonat akci. Které potom litujeme. A lítost je jen další implicitní reakce! Nicméně, pokud lítost použijeme správně, ne vždy zcela neužitečná4.

O vznikajícím smyslu pro agenci u lidských mláďat

Smysl pro agenci (velice neobratný překlad z angl. sense of agency) – pocit, že dobrovolně ovládáme své tělo, a s jeho pomocí pak ovlivňujeme svět

Jak se děti seznamují s agencí nad vlastním tělem

Jedním z poměrně brzkých cílů výchovy je naučit děti býti zajedno s akcemi přidruženého těla (“svého těla”). První pocítění agence nad tělem a přeneseně i nad okolím se dítěti stane velice brzy, když, typicky na popud těžko pochopitelného, natož stravitelného, diskomfortu, vykoná akt řevu, a okolí na to zareaguje snahou o identifikaci a odstranění zdroje diskomfortu. Postupně se dítě učí další triky se svým tělem, často ke svému překvapení. Někdy dítě překvapí, co nového s tělem dokáže udělat. Někdy je ale jen zvláštní, jak tělo funguje. Typicky když tělo vykonává nějakou akci a okolí nás s touto akci identifikuje; “dítě, ty čuráš!” Překvapení rodiče si zde nezadá s překvapením právě čurajícího dítěte.

Máme těla, ale zároveň jsme těly, nebo to jde alespoň takto brát. Rodič ale vidí malé, nezkušené stvoření, které bylo “obdarováno” tělem, jak se metodou pozorování a učení snaží vypořádat s tímto svým nejbližším nástrojem, později dokonce i identifikovat. Jak je někdy překvapené, co se to vlastně děje, jak je nespokojené s tím, co se občas stalo, děje nebo musí stát. Je to trochu podvod, narodíme se do těla a nad mnoha věcmi není diskuze, není možnosti vybrat si, jak budou některé věci cítit, co s ním všechno budeme prožívat. Mnohé věci jsou dané a my všichni jsme se museli přizpůsobit nebo řešit vzniklé problémy.

Děti a agence v kontextu společenské užitečnosti

Jsem fascinován tím, jak moc se naše dítě už od velice útlého věku snažilo zapojit do světa rodičů, a jak moc mu chce pomáhat. Nonšalance jeho snah předčí mnohé dospěláky. Stačí se zmínit, že něco někde potřebujeme vzít, sbalit, použít a pokud to dítě zná, záhy už jde pro věc a nese nám ji. Je to tak kouzelné, zvlášť když toto dělá rok a půl staré mládě, které sotva začalo chodit, chápat a mluvit. Hned tyto schopnosti využije pro něco, co vnímá jako užitečné, a co navíc vskutku, i když v malém, batolecím, rozsahu, užitečné je.

Je tato vlastnost dětem univerzální nebo záleží na povaze? Máme tuto schopnost chtít být hodnotnou součástí většího celku zakódovanou tak hluboce, že se projevuje v životě již tak brzy? Chce se mi věřit, že toto univerzální je, jen ne každému mláděti se podaří tuto touhu signalizovat, a ne každý rodič je ochoten tuto touhu vyslyšet. Pokud se to nenaučíme vnímat jinak, jsme tady v tom všichni spolu a jsme tady všichni pro sebe.

O agenci rodičů nad agencí svých dětí

Život s malým dítětem je sérií kompromisů na škále mezi pochopením a akceptováním malého člověka v jeho stádiu vývoje na jedné straně; a praktičností a nutností v životě něco udělat a někde se posunout na straně druhé.

Akce z té první strany (říkejme ji třeba “levá strana”) jsou věci jako nechat se dítě hrabat klackem v blátě patnáct minut v kuse. Nechat ho, ať občas rozhodne, kam se půjdeme projít, zvlášť, když je to rodiči úplně jedno. Je tam i respekt při emocionálně vypjatých situacích, kdy se rodič nenechá zbytečně vystresovat a neudělá tu první zbrklost, co ho napadne, jen proto, že “tohle děti nemají dělat”. Obecně bych bral levou stranu jako respekt k dítěti ve stylu respektu, který chováme ke kterémukoliv jinému člověku, s tím rozdílem, že rodič musí zajistit dítěti i sobě (komfortní) přežití (toto jsem nazval v příspevku o prozkoumávání vědomí věcmi “kategorie 1”).

No a co se týče druhé strany spektra, akce z kraje “pravé strany” vyžadují bezvýhradnou poslušnost. Myslím si, že plus mínus všechny otázky ve věcech výchovy jdou redukovat na umístení prstu někde mezi levou a pravou stranu této škály. Některé (dnes bráno jako “tradiční”, “staroškolské”) metody výchovy mají tendenci přiklánět se k pravé straně škály, jiné (“moderní”, “kontaktní”, …) zase k té levé straně. Nemyslím si ale, že být na straně dítěte by bylo nějak modernější než být na straně povinností (potažmo rodiče). Oba styly metod výchovy budou nejspíše tak staré jako lidstvo samo, možná ještě starší, a modernost je dána položením do kontextu doby.

Byl bych ale nerad, kdyby někdo četl levou stranu jako stranu, kde dovolíme dítěti všechno, nebo kde se bojíme na něj nechat zapůsobit sebemenší stres. Právě naopak! Nechť pomalu přebírá otěže života svého do svých rukou, v míře svých dosavadních možností. Tedy i s následky případných svévolně volených kroků. Postupně se rozrůstající agence nad vlastním životem, to vidím jako cíl. Pokud rodič musí jako deus ex machina chirurgicky říznout do situace mezi dítětem a Světem, mělo by to být primárně z vyššího důvodu (typicky právě ty věci kategorie 1) než je lenost dát dítěti prostor (ale nerad bych zde cokoliv generalizoval, protože mi přijde, že v rodičovství se může, alespoň na chvíli, cokoliv stát věcí z kategorie 1).

Dítě, stejně jako každý dospělý člověk, chce zažívat věci z levé části spektra1. Já jako rodič chci nabízet dítěti také řešení na potenciální problémy z této levé části, protože pokud chci, aby se dítě mohlo rozvíjet ze své aktuální pozice v životě, musím mu dát volnou cestu z tohoto místa do dalšího místa. Beru jako štěstí a privilegium, že nemusím moc často chodit na pravou stranu. Zároveň je ale mým rozhodnutím vést dítě po levé straně cesty.

Jako levovýchovář pak cítím jako velice důležité naučit se zvládat formulovat a prosazovat akce z pravé strany, protože tomu se samozřejmě nejde vyhnout. Akce z této strany působí tak, že se dítě ocitá v totální moci rodiče a jeho vlastní agence nad světem a vlastním životem je na lokálním minimu. Musí mi tedy věřit a časem zvládat i tyto rány osudu v relativní pohodě.

Ale co si budeme povídat, daleko těžší než občas poslechnout autoritu je naučit se zvládat držet ty otěže svého života. Trpělivá laskavost a nefalšovaná důvěra pomůže z tohoto učení udělat proces hravého zkoumání. Výchova ve stylu pravé strany striktně odděluje dětství, kdy by dítě ještě nemělo příliš řídit svůj život, a další fázi, kdy tedy už trochu může. I tady záleží, jak se to nadávkuje. Nicméně dát dítěti veškerou agenci nad vlastním životem najednou, po letech potlačování, to je vskutku solidní nálož.

O prozkoumávání vědomí

Od okamžiku, kdy jako děti procitneme do stavu vědomé existence, získáváme možnost naučit se s tímto stavem nějak poprat. Prozkoumávání vnějšího světa je zcela fascinující cesta, ale v jistém bodě této cesty by mělo být začít každému jasné, že veškeré vnímání vede skrz vědomí. Vědomí jsou čočky přístroje, kterému někteří z nás říkají “já”. Prozkoumávání svého vědomí se někdo věnuje více, někdo méně, někdo explicitně, někdo se do sebe zanoří jen když je potřeba tam něco pořešit.

V průzkumu mechanismů vlastního vědomí je možné zajít velice hluboko. Již před tisíci lety lidé zjistili, že lze zajít daleko za hranice běžného režimu vnímání, kde se skrz sebepoznání dají rozpustit koncepty jako je reaktivní chování, na oko nerozlučná dvojka bolest a utrpení nebo onen koncept “já”, který vznikl někde po cestě evolučním řetězcem a zjevně efektivně zvýšil naši šanci na přežití, ale ve skutečnosti je nám nyní povětšinou spíše na škodu.

Snaha o porozumění vlastnímu vědomí je proces, který nejspíš nemá konce. Vždy je něco dalšího, co můžeme vevnitř najít, kde se můžeme posunout. A to i tehdy, kdy tomu věnujeme opravdu velké úsilí a množství času, třeba i pokud tomu zasvětíme celý život. To, že vědomí je koncept, skrz který proudí veškeré vnímání a poznávání světa vnějšího, ale i vnitřního, by mělo být vcelku silnou motivací se tomu svému vědomí pověnovat docela důkladně.

Celkem rychle bych zde chtěl odbýt paradox, proč většina lidí nemá absolutně žádný zájem svůj vnitřní svět nějak studovat (iluzi nudy sebepoznání). Obecně vzato, nuda je jen neobratnost při práci s pozorností. Nudnost určité aktivity pak pramení z preference dělat něco jiného, než danou aktivitu, protože nudná aktivita nám nepřináší to, co by mohly přinést alternativy. Poznat aparát, který generuje veškeré prožitky ale nemůže být nudné, vždyť jen to nám teprve dá šanci naučit se věrohodně prožívat, a tak i poznat, co ve skutečnosti důležité je.

Dalo by se připustit, že onen proces poznávání se může zdát nudný zpočátku. Ačkoli se to zdá poněkud absurdní, tak člověk může vesele existovat i bez toho, aby mu někdy po cestě ke smrti došlo, že celý jeho vesmír je posloupnost subjektivních prožitků, k jehož generátoru se může přiblížit a snažit se ho pochopit. Je pak zcela pochopitelné, že takový člověk nemůže vidět benefity v poznání mechanismů svého vědomí a tím pádem ani nemůže mít motivaci na tuto cestu nastoupit. Je zde paradox, že pokud na cestu tohoto druhu poznání nenastoupíme, nejspíš neuvidíme její význam. Na začátku nám o tom prostě musí někdo říct nebo musíme mít štěstí a nějak na to přijít sami. Z toho, že poznání sebe sama tady moc nekvete, asi můžu zcela bezostyšně obvinit naše kulturní tradice, které sebepoznání zařadily na druhou kolej po “produktivitě”. Je to dědictví průmyslové revoluce? Je to dědictví institucionalizovaného křesťanství, které dalo přednost loajalitě a svátosti před sebepoznáním? Toto nejsou otázky pro dnešní den!

Má otázka pro dnešní den je, proč by člověk obeznámený s benefity poznávání svého vědomí měl vůbec dělat něco jiného. To, že sebepoznání nemá konce, není vůbec důvodem se jím nezabývat, každý krok správným směrem na této cestě má potenciál brutálně zlepšit kvality lidského života. Kde se tedy bere motivace zkoumat ještě něco jiného, hledat jiné vyžití, pracovat s něčím jiným, když ta největší záhada je zde stále s námi, a hlavně, když jen skrz ni poznáváme vše, co zažíváme?

Z hlediska toho, co je nám lidské, by se dalo najít i několik málo jiných druhů smysluplných aktivit. Dopustím se lehkého zjednodušení a rozdělím Věci, Které Dávají Smysl do tří kategorií: aktivity zajišťující (komfortní) přežití, užívání si života (příjemné aktivity/věci, které nás baví) a aktivity pomáhající jiným živým entitám (aplikovaný soucit). Dalo by se říct, že toto jsou implicitní cíle, které nám poznání mechanismů vlastního vnímání a poznávání může pomoct naplnit. Proč tedy někdo dělá něco jiného a dokonce ho to i baví? Mrkněme se na to optikou práce.

Proč někdo dobrovolně pracuje na vývoji bezvýznamně malé části systému, který jeho uživatelé stejně nenávidí? Proč někdo pracuje v nadnárodním korporátu, který svou firemní kulturou připomíná nejvíce rakovinné bujení? Proč někdo prodává svůj čas lidem, kteří vydělávají na zneužívání nerovného přístupu k základním životním potřebách? Proč, proboha, někdo pracuje ve firmě na předražené půjčky, lobbuje za fosilní paliva, dělá marketing hazardu, vyrábí zbraně?

Ale to byly všechno tak lehké cíle. Proč existují vědci, kteří za peníze daňových poplatníků sypou bezvýznamné publikace na témata, která ani v těch nejdivočejších fantaziích nemají potenciál někdy nějak posunout lidstvo dopředu? A proč je tolik manažerů, kteří neví nic o tom, co manažují, ani nic o tom, jak manažovat?

Vůbec nechci vytahovat “blbou práci”, kterou lidi tak nějak musí dělat kvůli kategorii 1 (jinak by nezajistili přežití sebe či svých blízkých) a nemají momentálně prostředky a prostor najít si něco, co by jim aspoň trochu dávalo smysl. Mé řečnické otázky míří na převážně sofistikované profese, ve kterých si člověk neužívá sebe sama (např. přes vhodnou formu pohybu, pobytu v přírodě, atd.) ani nepomáhá v životě nikomu jinému (kromě svého zaměstnavatele).

Již tedy zabořím nos do kaše, kterou zde zahřívám. Myslím, že v centru těchto životních voleb je zabugovaný systém zvířecího systému motivace a odměny, který jsme podědili po svých vzdálených předcích. Pokud děláme cokoliv jen pro peníze, tak je to smutné dědictví prehistorické potřeby najíst se, dokud máme čeho, protože jinak hrozí smrt hladem. Pokud něco děláme pro slávu, moc, či status ve společnosti, tak je to ztělesnění našeho směřování proti směru strachu ze sociálního vyloučení, které by nám jinak bývalo přineslo smrt v divočině. Hromadění peněz nad hranici komfortní existence je principiálně stejný bug, jako za hranici komfortu dovedené přežírání se na švédských stolech. Blahobyt není něco, na co by evoluce stačila zareagovat.

Mnoho z lidského počínání, které se po důkladném prozkoumání začne jevit jako vcelku iracionální, je tedy redukovatelné na kategorii 1 – jednání ze strachu, že nezajistíme přežití sebe, či svých blízkých. Tato redukce nikoho neomlouvá, ale může tvořit základ pro soucit. Když někdo jedná ze strachu, zaslouží si soucit, ne? Ano, dalo by se takovému jednání vyhnout, kdyby člověk nejdříve vykonal a aplikoval nějaké to sebepoznání. Hodně lidí k tomuto časem vlastně i dojde, jen musí přejít fází vyhoření nebo něčeho analogického.

Existují ale další příklady jednání, které nepomáhají člověku poznat sebe sama, ani nejsou hnány strachem ze smrti, touhou užít si život, nebo pomoct někomu jinému. Lidé mají tendenci užívat si práci – obzvláště tvrdou, soustředěnou, či jinak složitou práci. A to i mentální! Nemám nyní na mysli fyzické dříče, kteří obdiv za vykonané dílo odbudou s úsměvem a hláškou, “vždyť je to poska zadáčo”. Zdá se to být vlastnost unikátní lidskému systému odměny, a sice, že úsilí produkuje motivaci. Noření se do hloubi problému a jeho postupné zvládání dokáže být tím nejvíce motivujícím faktorem vůbec. Je to úžasné, protože to umožnilo vzniknout tomu nejlepšímu, co lidstvo dokázalo.

Kombinace tohoto se zápaďáckou “kulturou” dělání na úkor bytí a vytváření na úkor poznávání ovšem tvoří výbušnou směs. Tato vlastnost systému motivace totiž nebere v potaz etiku jednání nebo smysl pachtění se. Pomáhá to odpovědět na blok otázek “proč někdo X” o pár odstavců výše. Zařazuje to tak některé z “nepochopitelných” zaměstnání do kategorie užívání si sebe sama, protože pokud nás ta práce baví, tak je to něco, co si užíváme. Přesouvá to tedy tuto problematiku do tematiky výběru toho, co nás baví, čím si užíváme svůj čas. Užívat si čas prací je z několika hledisek pro člověka výhodné. Pokud ale člověk dokáže najít naplnění i v práci, která nepomáhá nikomu dosáhnout eticky validních cílů, téměř určitě by našel odlišnou aktivitu, která by splňovala kategorii dostatečně vyzývavé práce pro užití si a zároveň naplnila přirozenou potřebu pomoct někomu jinému.

Lepším poznáním principů konstrukce vědomého prožitku můžeme zlepšit vše. Některé klasické iluze lidské existence nejdou porazit jinou cestou. Zcela zjevně se zlepší kvalita užívání si vlastního života, což má tendenci strhnout na pozitivní stranu i aktivity z kategorie 1 a aplikovaný soucit. Pomůže nám to prosytit život štěstím a naplněním, které se skrz činy přenesou do světa kolem nás. Pomůže nám vybalancovat práci a užívání si. Měli bychom tedy přirozeně sebepoznáním chtít vyplnit všechen čas, který nespotřebujeme na některé z těch dalších kategorií aktivit, které dávají smysl.

Avšak i tak, i pokud k tomu jedinec již přičichl a začal tomu věřit, je tak těžké zůstat na trajektorii vytrvalého prohlubování poznávání svého aparátu vědomí. Naše činy stále ovládá touha mít se pěkně a mít lidi kolem sebe v pěkném stavu. To, že nejlepší cesta nemusí být ta nejkratší, jako kdyby bylo příliš komplikované pro naše vnímání. Možná přestává být, pokud člověk již strávil dost času snahou pochopit své vnímání… Ach, další paradox!

Co se tedy týče mé původní otázky, proč vlastně dělat něco jiného, než namířit svou energii dovnitř lidského generátoru vědomí? Nemyslím si, že existuje uspokojivá odpověď. Ano, dobře, máme tu ty tři kategorie aktivit, které trochu smysl dávají, i když jejich význam je přímo ovlivněn mírou vlastního sebepoznání. Avšak nic není tak zajímavé jako samotná mysl uživatele, i když soucit s ostatními a koncept užívání si sebe sama (včetně tvrdé práce) tvoří dobré soupeře při dělení energie pozornosti v průběhu života (stejně tak touha přežít).

Jsou to vše přirození soupeři, opět dědictví evoluce, neochvějně hájící primární imperativy přežití. Po tom, co se (lidské) vědomí vyvinulo, zůstalo zde, protože efektivně zvyšovalo šance na přežití. Jako vedlejší produkt ale vznikl koncept subjektivního prožitku a možnosti jej pozorovat, který zde označuji za nejzajímavější věc, kterou můžeme zažít, protože to je prožívání samotné1. Vznikem vědomí ale nepřestaly fungovat “staré mechanismy” (systém motivace a odměny), díkybohu, protože jinak by nám naše fascinace existencí vědomí znemožnila vůbec ještě někdy cokoli vytvořit a někde se posunout (což by ve výsledku naše šance na přežití příliš nezvýšilo2).

Avšak nyní, v době blahobytu, již není potřeba dále žít v mylné představě, že je potřeba stále něco dělat. Své přežití můžeme zajistit poměrně komfortně a nic nám nebrání přebytek energie vrhnout na čočky přístroje, který nám dává možnost cokoliv cítit. Pojďme tedy již přestat předstírat, že je všechno tak strašně důležité, a pojďme si chvilku každý jen tak se sebou pobýt a začít se dívat, pořádně se dívat, jaký je to ve skutečnosti pocit.