Smysl pro agenci (velice neobratný překlad z angl. sense of agency) – pocit, že dobrovolně ovládáme své tělo, a s jeho pomocí pak ovlivňujeme svět
Jak se děti seznamují s agencí nad vlastním tělem
Jedním z poměrně brzkých cílů výchovy je naučit děti býti zajedno s akcemi přidruženého těla (“svého těla”). První pocítění agence nad tělem a přeneseně i nad okolím se dítěti stane velice brzy, když, typicky na popud těžko pochopitelného, natož stravitelného, diskomfortu, vykoná akt řevu, a okolí na to zareaguje snahou o identifikaci a odstranění zdroje diskomfortu. Postupně se dítě učí další triky se svým tělem, často ke svému překvapení. Někdy dítě překvapí, co nového s tělem dokáže udělat. Někdy je ale jen zvláštní, jak tělo funguje. Typicky když tělo vykonává nějakou akci a okolí nás s touto akci identifikuje; “dítě, ty čuráš!” Překvapení rodiče si zde nezadá s překvapením právě čurajícího dítěte.
Máme těla, ale zároveň jsme těly, nebo to jde alespoň takto brát. Rodič ale vidí malé, nezkušené stvoření, které bylo “obdarováno” tělem, jak se metodou pozorování a učení snaží vypořádat s tímto svým nejbližším nástrojem, později dokonce i identifikovat. Jak je někdy překvapené, co se to vlastně děje, jak je nespokojené s tím, co se občas stalo, děje nebo musí stát. Je to trochu podvod, narodíme se do těla a nad mnoha věcmi není diskuze, není možnosti vybrat si, jak budou některé věci cítit, co s ním všechno budeme prožívat. Mnohé věci jsou dané a my všichni jsme se museli přizpůsobit nebo řešit vzniklé problémy.
Děti a agence v kontextu společenské užitečnosti
Jsem fascinován tím, jak moc se naše dítě už od velice útlého věku snažilo zapojit do světa rodičů, a jak moc mu chce pomáhat. Nonšalance jeho snah předčí mnohé dospěláky. Stačí se zmínit, že něco někde potřebujeme vzít, sbalit, použít a pokud to dítě zná, záhy už jde pro věc a nese nám ji. Je to tak kouzelné, zvlášť když toto dělá rok a půl staré mládě, které sotva začalo chodit, chápat a mluvit. Hned tyto schopnosti využije pro něco, co vnímá jako užitečné, a co navíc vskutku, i když v malém, batolecím, rozsahu, užitečné je.
Je tato vlastnost dětem univerzální nebo záleží na povaze? Máme tuto schopnost chtít být hodnotnou součástí většího celku zakódovanou tak hluboce, že se projevuje v životě již tak brzy? Chce se mi věřit, že toto univerzální je, jen ne každému mláděti se podaří tuto touhu signalizovat, a ne každý rodič je ochoten tuto touhu vyslyšet. Pokud se to nenaučíme vnímat jinak, jsme tady v tom všichni spolu a jsme tady všichni pro sebe.
O agenci rodičů nad agencí svých dětí
Život s malým dítětem je sérií kompromisů na škále mezi pochopením a akceptováním malého člověka v jeho stádiu vývoje na jedné straně; a praktičností a nutností v životě něco udělat a někde se posunout na straně druhé.
Akce z té první strany (říkejme ji třeba “levá strana”) jsou věci jako nechat se dítě hrabat klackem v blátě patnáct minut v kuse. Nechat ho, ať občas rozhodne, kam se půjdeme projít, zvlášť, když je to rodiči úplně jedno. Je tam i respekt při emocionálně vypjatých situacích, kdy se rodič nenechá zbytečně vystresovat a neudělá tu první zbrklost, co ho napadne, jen proto, že “tohle děti nemají dělat”. Obecně bych bral levou stranu jako respekt k dítěti ve stylu respektu, který chováme ke kterémukoliv jinému člověku, s tím rozdílem, že rodič musí zajistit dítěti i sobě (komfortní) přežití (toto jsem nazval v příspevku o prozkoumávání vědomí věcmi “kategorie 1”).
No a co se týče druhé strany spektra, akce z kraje “pravé strany” vyžadují bezvýhradnou poslušnost. Myslím si, že plus mínus všechny otázky ve věcech výchovy jdou redukovat na umístení prstu někde mezi levou a pravou stranu této škály. Některé (dnes bráno jako “tradiční”, “staroškolské”) metody výchovy mají tendenci přiklánět se k pravé straně škály, jiné (“moderní”, “kontaktní”, …) zase k té levé straně. Nemyslím si ale, že být na straně dítěte by bylo nějak modernější než být na straně povinností (potažmo rodiče). Oba styly metod výchovy budou nejspíše tak staré jako lidstvo samo, možná ještě starší, a modernost je dána položením do kontextu doby.
Byl bych ale nerad, kdyby někdo četl levou stranu jako stranu, kde dovolíme dítěti všechno, nebo kde se bojíme na něj nechat zapůsobit sebemenší stres. Právě naopak! Nechť pomalu přebírá otěže života svého do svých rukou, v míře svých dosavadních možností. Tedy i s následky případných svévolně volených kroků. Postupně se rozrůstající agence nad vlastním životem, to vidím jako cíl. Pokud rodič musí jako deus ex machina chirurgicky říznout do situace mezi dítětem a Světem, mělo by to být primárně z vyššího důvodu (typicky právě ty věci kategorie 1) než je lenost dát dítěti prostor (ale nerad bych zde cokoliv generalizoval, protože mi přijde, že v rodičovství se může, alespoň na chvíli, cokoliv stát věcí z kategorie 1).
Dítě, stejně jako každý dospělý člověk, chce zažívat věci z levé části spektra1. Já jako rodič chci nabízet dítěti také řešení na potenciální problémy z této levé části, protože pokud chci, aby se dítě mohlo rozvíjet ze své aktuální pozice v životě, musím mu dát volnou cestu z tohoto místa do dalšího místa. Beru jako štěstí a privilegium, že nemusím moc často chodit na pravou stranu. Zároveň je ale mým rozhodnutím vést dítě po levé straně cesty.
Jako levovýchovář pak cítím jako velice důležité naučit se zvládat formulovat a prosazovat akce z pravé strany, protože tomu se samozřejmě nejde vyhnout. Akce z této strany působí tak, že se dítě ocitá v totální moci rodiče a jeho vlastní agence nad světem a vlastním životem je na lokálním minimu. Musí mi tedy věřit a časem zvládat i tyto rány osudu v relativní pohodě.
Ale co si budeme povídat, daleko těžší než občas poslechnout autoritu je naučit se zvládat držet ty otěže svého života. Trpělivá laskavost a nefalšovaná důvěra pomůže z tohoto učení udělat proces hravého zkoumání. Výchova ve stylu pravé strany striktně odděluje dětství, kdy by dítě ještě nemělo příliš řídit svůj život, a další fázi, kdy tedy už trochu může. I tady záleží, jak se to nadávkuje. Nicméně dát dítěti veškerou agenci nad vlastním životem najednou, po letech potlačování, to je vskutku solidní nálož.