Monthly Archives: Duben 2023

Jak na průzkum vědomí / Intro do théravádového buddhismu

Co jsem myslel tím prozkoumáváním vědomí v minulém díle? Jak na to, jakým způsobem je možné kouknout na samotné čočky svého přístroje percepce a kognice, dovnitř vědomí? Začnu tím, že jsem neměl na mysli přemýšlení. Ačkoliv cílené přemýšlení nad věcma je obecně nedoceňovaná aktivita, přemýšlení samo o sobě je již poměrně pokročilý koncept, využívající základní stavební bloky vědomého prožitku. Měl jsem na mysli právě ty stavební bloky; prekonceptuální (prelingvistický) obsah vědomí, “atomy percepce”, způsob, jakým se qualia vynořují v duši, jak jdou cítit a co vlastně jsou. Mířím na pocity, které jdou často cítit různě v těle, příjemné i nepříjemné vjemy, které v nás vytváří různá pnutí a touhy. Jsou to věci, které předcházejí průzkumu pomocí jazyka (vnitřního monologu) nebo obrazů. Jsou to věci před názory a hodnotami, jsou to právě ty procesy, které dávají vzniknout názorům. No a také je to exterocepce (vnímání vnějšího světa), tzn. to, co vidíme, slyšíme, atd., taky ale před tím, než to proženeme soukolím vyšších funkcí mysli, a srovnáme to s věcma, které už známe.

Ono ne že by nebylo zajímavé i to konceptuální koukání na věci a přemýšlení o nich. Jakýmsi druhem přemýšlení (typicky ne tím cíleným, spíše bezcílným blouděním v teritoriu mysli) trávíme většinu času – když něco zrovna neděláme, ale i když zrovna jo1! Jedna věc je tento vnitřní monolog trochu kultivovat, druhá (úzce související) je jej trochu omezit2. Zvláště prvotní redukce času stráveného myšlením na různé varianty budoucnosti nebo snění o alternativních minulostech nabízí ochutnávku radosti a pohody svobodné mysli. Někdy se stačí jen ponořit do pocitů vlastního těla a zjišťovat jak na nás nějaké externí věci působí. Bez srovnávání s jinými zážitky, bez očekávání, bez tíhy nostalgie a smutku nebo nějaké racionalizované radosti. Prostě jen vnímat věci bez zapojení toho vnitřního mluvícího panáčka, kterého si představujeme v hlavě.

Je to super na vyzkoušení, ale brzy se jedinec, příležitostně se snažící o takovouto nespoutanou formu bytí, dostane do stavu frustrace z toho, že mu to dlouho nevydrží – třeba jen minutu v kuse. Nějakou dobu se dá najít energie zkoušet sem a tam znovu zapojit ten příjemný pohled na svět, avšak za pár dní je těžké si vzpomenout, že nějaké takové snahy vůbec existovaly. Pro udržitelnější pohled do mysli je potřeba se trochu vytrénovat.

Nyní je na čase, abych vytáhl svou oblíbenou sadu nástrojů pro trénink pohledu na prekonceptuální obsah vědomí! Nástroje, které používám já, mají počátky v théravádovém buddhismu. Jedná se o jednu z nejstarších buddhistických škol, nabízející praktické, sekulární nástroje pro vnoření se do hlubin vědomí. Jsou to meditace, při kterých člověk kultivuje soustředění (samatha), aby s jeho pomocí mohl kultivovat opravdové poznání věcí (vipassana).

Velká část tréninku spočívá v nutnosti naučit se soustředit. Typicky se začíná s pozorováním dechu. Prvním milníkem v této části tréninku je uvědomění, jak moc špatní jsme v držení lineární pozornosti. Ani zkušení meditátoři totiž nedokážou držet lineární pozornost bez přerušení. Lineární pozornost je dobrá iluze vznikající na rozhraní vědomí. Cílem meditace soustředění je pak mj. naučit se při přirozeném odběhu pozornosti někde bokem vrátit se rychle (hned) zpátky. Což je možné nejlépe tak, že si člověk všimne již samotného odběhu od cíle své pozornosti. Avšak již mnohem dříve během tréninku soustředění, s jistou, ještě nijak přehnaně vycvičenou úrovní této dovednosti, je možné začít koukat na pocity ve své mysli a sledovat jak vznikají a zanikají. Jak některé ovlivňují nebo ovládají jiné. Je možné jim dát přesné lokace v těle a poznat jejich vlastnosti, které by nás dříve ani nenapadly hledat. Věci vnitřní začnou odhalovat svou podstatu, dříve než je stačíme udusit nějakým zažitým konceptem, interpretací nebo reakcí na ně.

Buddhismus navíc nabízí i zcela jasnou motivaci pro vstup na cestu poznání vlastního vědomí. Centrální koncept buddhismu, alespoň tak, jak to vnímám já, je myšlenka, že všechny svoje problémy si děláme sami. Může to vypadat jako trochu drsná hláška, nemusí se na první pohled zdát ani úplně pravdivá. Nicméně, pokud přijmeme, že problémy, které máme se světem, vznikají v naší hlavě, pak můžeme všechny problémy “poměrně snadno” eliminovat. Je zde společný jmenovatel, na který jde zaútočit. Je to někde v nás, že vnímáme určité věci jako problematické, a pokud tento princip, či aspekt, svého vědomí najdeme a zkultivujeme, náš život a prožívání se drasticky posune k lepšímu. Což je v drsné opozici k běžnému přístupu, že problémy způsobují převážně (nebo snad výhradně) věci kolem nás, a tak se musíme pokusit eliminovat problémy ve svém okolí – často zjevně neúčinná, ale i nebezpečná cesta.

Ano, samozřejmě to nejde vztáhnout na vskutku všechny nepříjemnosti, které prožíváme. Jsou zde externí faktory a fakt blbé problémy. Ale i když dáme tyhlety stranou, pořád zbyde drtivá většina těch běžných, každodenních aspektů života, které se můžou jednoduše jevit jako problémy. Podle náchylnosti a momentální psychické kondice jedince se pak daná věc (třeba nečekaně dlouhé čekání ve frontě) dá umístit kdekoli na škálu problematičnosti, kde na jedné straně nejde o cokoliv hodného našeho pohoršení, a panikubudící hrůzostrašnost, neurvalou hrubost, celosvětové spiknutí, atd. na straně druhé.

Buddhismus učí, že problémy v životě vznikají ve zcela konkrétním, velice krátkém momentu. Jde o iniciální impuls, kdy v nás věci v životě vzbudí touhu okamžitého odmítnutí, zapuzení, vyhnutí se či uzavření. Stejně tak, analogicky, když máme tendenci si některé věci přitáhnout, vzít k sobě, držet, nechat a nejlépe nikdy neopustit. A nemám teď na mysli jen věci jako fyzické objekty ve světě, jako spíše koncepty, myšlenky, názory, nálady, smyslové vjemy, a tak dále. Velice často v momentě, když na nás něco z posledního výčtu zapůsobí, vznikne nám ve vědomí implicitní touha (tanha), která nás vede k tendenci něco uchopit a sevřít, nebo naopak dát pryč. Tanha mj. způsobuje, že bývá mimořádně těžké opravdu upřímně prožít i ty příjemné zážitky. Místo samotného prožívání je odstartován motor myšlenek, pochybností, srovnávání, aj., který snadno odejme cenný zdroj pozornosti od věci, kterou ve skutečnosti chceme prožívat a pozorovat. Není tedy nic špatného na tom, jak na nás samotné věci působí, ale to, jak na ně typicky reagujeme (i když nedobrovolně).

Podle buddhismu právě tato touha ovládat a vlastnit věci stojí za příčinou našeho neštěstí (dukkha). Věci jsou z podstaty proměnlivé, nestálé (anicca) a nemají žádný vnitřní charakter (anatta), ke kterému by se dalo bezbolestně upnout. Avšak my se snažíme hledat útěchu a pocit bytí doma s věcmi, které nám toto nemůžou dát. A jsou to nejen koncepty, fyzické věci, ale i lidé, ty nestálé chodící množiny vzájemně si odporujících vlastností, jako tekutina se přelévající skrz dimenzi času. Nezdravě se upnout k člověku je jako upnout se k fotografii. Asi není překvapující, že největší zármutek takto působí upnutí se k některé ze svých vlastních fotografií.

Proč je potřeba se naučit soustředit vskutku pořádně k získání opravdového vhledu do duše není žádná velká ezoterika. Člověk, který nemá schopnost sledovat plynutí věcí si nemá šanci všimnout pomíjivých pocitů, jako je tanha. Tanha přijde a odejde během zlomku sekundy, a člověk pak zůstane jen s rukama plnýma myšlenky nebo akce, kterou mu implicitní myšlenkový sled při tomto druhu pocitu nadělí.

Ještě se ale na moment vrátím ke všemu tomu neštěstí, které si my, lidé, habituálně tvoříme. Zajímavá mi tady přijde ta cesta od tanhy k dukkce. Je to právě ta implicitní akce, která nám do velké míry kazí život. Obecně platí, že touha volá po akci. Pokud něco chceme, implicitně si pro to jdeme. Dospělý člověk se docela často dokáže zastavit před naplněním nějaké tužby, ale zdaleka ne vždy, kdy by si to po retrospektivním zhodnocení býval přál. Jedna z klasických technik v buddhismu pro tyto případy je nejprve nechat na sebe působit pocit, který je s danou touhou spojený. Není třeba se ani ptát, proč chci právě toto. Když cítíme oheň toužící po akci, necháme jej rozhořet, ale akci nekonáme. Jaké překvapení, že oheň zhasne stejně rychle, jako se rozhoří. Pro toto je krom dovednosti soustředění nutné zvládnout se i na chvíli zastavit

Horší subkategorií tužeb jsou ty negativní věci žádající akci jako hněv, agresi, smutek, odmítnutí, atd. Jak prázdné jsou důvody, které jsou po nás při setkání s negativními věcmi zdánlivě vyžadovány! Ale ne, to nejsou žádné důvody, jsme to my. Je to naše implicitní chování, reakce na externí podnět probublávající do světa vědomí, kdy musíme zbystřit a na chvilku se snažit nechovat automaticky. Právě ten kratičký moment, kdy si vezmeme nějakou věc k srdci, osobně, kdy se identifikujeme s tím právě vzniklým negativním pocitem3, vzikne takřka neodolatelné nutkání vykonat akci. Které potom litujeme. A lítost je jen další implicitní reakce! Nicméně, pokud lítost použijeme správně, ne vždy zcela neužitečná4.

O vznikajícím smyslu pro agenci u lidských mláďat

Smysl pro agenci (velice neobratný překlad z angl. sense of agency) – pocit, že dobrovolně ovládáme své tělo, a s jeho pomocí pak ovlivňujeme svět

Jak se děti seznamují s agencí nad vlastním tělem

Jedním z poměrně brzkých cílů výchovy je naučit děti býti zajedno s akcemi přidruženého těla (“svého těla”). První pocítění agence nad tělem a přeneseně i nad okolím se dítěti stane velice brzy, když, typicky na popud těžko pochopitelného, natož stravitelného, diskomfortu, vykoná akt řevu, a okolí na to zareaguje snahou o identifikaci a odstranění zdroje diskomfortu. Postupně se dítě učí další triky se svým tělem, často ke svému překvapení. Někdy dítě překvapí, co nového s tělem dokáže udělat. Někdy je ale jen zvláštní, jak tělo funguje. Typicky když tělo vykonává nějakou akci a okolí nás s touto akci identifikuje; “dítě, ty čuráš!” Překvapení rodiče si zde nezadá s překvapením právě čurajícího dítěte.

Máme těla, ale zároveň jsme těly, nebo to jde alespoň takto brát. Rodič ale vidí malé, nezkušené stvoření, které bylo “obdarováno” tělem, jak se metodou pozorování a učení snaží vypořádat s tímto svým nejbližším nástrojem, později dokonce i identifikovat. Jak je někdy překvapené, co se to vlastně děje, jak je nespokojené s tím, co se občas stalo, děje nebo musí stát. Je to trochu podvod, narodíme se do těla a nad mnoha věcmi není diskuze, není možnosti vybrat si, jak budou některé věci cítit, co s ním všechno budeme prožívat. Mnohé věci jsou dané a my všichni jsme se museli přizpůsobit nebo řešit vzniklé problémy.

Děti a agence v kontextu společenské užitečnosti

Jsem fascinován tím, jak moc se naše dítě už od velice útlého věku snažilo zapojit do světa rodičů, a jak moc mu chce pomáhat. Nonšalance jeho snah předčí mnohé dospěláky. Stačí se zmínit, že něco někde potřebujeme vzít, sbalit, použít a pokud to dítě zná, záhy už jde pro věc a nese nám ji. Je to tak kouzelné, zvlášť když toto dělá rok a půl staré mládě, které sotva začalo chodit, chápat a mluvit. Hned tyto schopnosti využije pro něco, co vnímá jako užitečné, a co navíc vskutku, i když v malém, batolecím, rozsahu, užitečné je.

Je tato vlastnost dětem univerzální nebo záleží na povaze? Máme tuto schopnost chtít být hodnotnou součástí většího celku zakódovanou tak hluboce, že se projevuje v životě již tak brzy? Chce se mi věřit, že toto univerzální je, jen ne každému mláděti se podaří tuto touhu signalizovat, a ne každý rodič je ochoten tuto touhu vyslyšet. Pokud se to nenaučíme vnímat jinak, jsme tady v tom všichni spolu a jsme tady všichni pro sebe.

O agenci rodičů nad agencí svých dětí

Život s malým dítětem je sérií kompromisů na škále mezi pochopením a akceptováním malého člověka v jeho stádiu vývoje na jedné straně; a praktičností a nutností v životě něco udělat a někde se posunout na straně druhé.

Akce z té první strany (říkejme ji třeba “levá strana”) jsou věci jako nechat se dítě hrabat klackem v blátě patnáct minut v kuse. Nechat ho, ať občas rozhodne, kam se půjdeme projít, zvlášť, když je to rodiči úplně jedno. Je tam i respekt při emocionálně vypjatých situacích, kdy se rodič nenechá zbytečně vystresovat a neudělá tu první zbrklost, co ho napadne, jen proto, že “tohle děti nemají dělat”. Obecně bych bral levou stranu jako respekt k dítěti ve stylu respektu, který chováme ke kterémukoliv jinému člověku, s tím rozdílem, že rodič musí zajistit dítěti i sobě (komfortní) přežití (toto jsem nazval v příspevku o prozkoumávání vědomí věcmi “kategorie 1”).

No a co se týče druhé strany spektra, akce z kraje “pravé strany” vyžadují bezvýhradnou poslušnost. Myslím si, že plus mínus všechny otázky ve věcech výchovy jdou redukovat na umístení prstu někde mezi levou a pravou stranu této škály. Některé (dnes bráno jako “tradiční”, “staroškolské”) metody výchovy mají tendenci přiklánět se k pravé straně škály, jiné (“moderní”, “kontaktní”, …) zase k té levé straně. Nemyslím si ale, že být na straně dítěte by bylo nějak modernější než být na straně povinností (potažmo rodiče). Oba styly metod výchovy budou nejspíše tak staré jako lidstvo samo, možná ještě starší, a modernost je dána položením do kontextu doby.

Byl bych ale nerad, kdyby někdo četl levou stranu jako stranu, kde dovolíme dítěti všechno, nebo kde se bojíme na něj nechat zapůsobit sebemenší stres. Právě naopak! Nechť pomalu přebírá otěže života svého do svých rukou, v míře svých dosavadních možností. Tedy i s následky případných svévolně volených kroků. Postupně se rozrůstající agence nad vlastním životem, to vidím jako cíl. Pokud rodič musí jako deus ex machina chirurgicky říznout do situace mezi dítětem a Světem, mělo by to být primárně z vyššího důvodu (typicky právě ty věci kategorie 1) než je lenost dát dítěti prostor (ale nerad bych zde cokoliv generalizoval, protože mi přijde, že v rodičovství se může, alespoň na chvíli, cokoliv stát věcí z kategorie 1).

Dítě, stejně jako každý dospělý člověk, chce zažívat věci z levé části spektra1. Já jako rodič chci nabízet dítěti také řešení na potenciální problémy z této levé části, protože pokud chci, aby se dítě mohlo rozvíjet ze své aktuální pozice v životě, musím mu dát volnou cestu z tohoto místa do dalšího místa. Beru jako štěstí a privilegium, že nemusím moc často chodit na pravou stranu. Zároveň je ale mým rozhodnutím vést dítě po levé straně cesty.

Jako levovýchovář pak cítím jako velice důležité naučit se zvládat formulovat a prosazovat akce z pravé strany, protože tomu se samozřejmě nejde vyhnout. Akce z této strany působí tak, že se dítě ocitá v totální moci rodiče a jeho vlastní agence nad světem a vlastním životem je na lokálním minimu. Musí mi tedy věřit a časem zvládat i tyto rány osudu v relativní pohodě.

Ale co si budeme povídat, daleko těžší než občas poslechnout autoritu je naučit se zvládat držet ty otěže svého života. Trpělivá laskavost a nefalšovaná důvěra pomůže z tohoto učení udělat proces hravého zkoumání. Výchova ve stylu pravé strany striktně odděluje dětství, kdy by dítě ještě nemělo příliš řídit svůj život, a další fázi, kdy tedy už trochu může. I tady záleží, jak se to nadávkuje. Nicméně dát dítěti veškerou agenci nad vlastním životem najednou, po letech potlačování, to je vskutku solidní nálož.